Martina Indrová: Vše je otázka rozhodnutí!

Můžete našim čtenářům přiblížit, jak jste se vyrovnávala s náhlými životními změnami, které přišly v tak krátkém časovém období?

Z počátku jsem s těmito změnami neuměla vůbec pracovat, sledovala jsem, jak se mi hroutí celý život a absolutně jsem nevěděla, co s tím. Byla jsem ponořená do smutku, strachu, každý den byl pro mě boj sama se sebou.

Pomohl mi jeden webinář, kde bylo několikrát zmíněno, že nic nemusíme hledat venku, protože vše máme uvnitř sebe (lásku, radost, štěstí, harmonii, pohodu). To mě zaujalo natolik, že i já toužila najít vše uvnitř sebe. Po sérii životních událostí jsem se cítila úplně na dně, prázdná, bez smyslu života.  Představa, že žiju v harmonii sama se sebou byla pro mě velkým lákadlem, a tak jsem se rozhodla vydat na cestu osobního rozvoje…. Najít svůj vnitřní klid, harmonii a být v souladu sama se sebou.

Co pro Vás bylo v období krize nejtěžší a jak jste našla sílu pokračovat dál?

Ze začátku bylo těžké udělat rozhodnutí. A pak si svá rozhodnutí ustát, hlavně před sebou. Občas se ozývala hlasitě hlava a zásobovala mě strachem, nedůvěrou v sebe atd. a když jsem ji včas nezastavila, dělala velkou paseku. Postupem času jsem se naučila ovládat a tišit své myšlenky a více poslouchat intuici.

Dovolím si zde půjčit citát Alberta Einsteina, který řekl: „Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“  Ten citát mě motivoval, protože jak to vypadalo a jaký to mělo výsledek postaru jsem znala, ale já chtěla žít jinak – lépe, radostněji, lehčeji a hlavně mít v sobě klid a mír. A toto všechno mě hnalo dopředu.

Důležité bylo také netlačit na sebe, na výsledky, ale mít trpělivost a radovat se i z malých úspěchů.

Zmínila jste, že jste na sobě začala tvrdě pracovat. Můžete popsat konkrétní kroky, které jste podnikla?

Každé ráno jsem vstávala ve 4 hodiny, hodinu jsem meditovala – měla jsem pár oblíbených meditací, které jsem si opakovala dokola. Neměla jsem žádné předchozí zkušenosti s meditováním, ale měla jsem chuť je dělat a důležité bylo nevzdat to, když se mi nedařilo. Nehledala jsem výmluvy, ale hledala jsem způsoby, jak být více ve spojení sama se sebou, jak být spokojenější, v radosti atd. Samozřejmě, že byly dny lepší, ale i horší. Horších dnů bylo naštěstí jen pár a z těch jsem se snažila vzít nějaké poznání, poučení.

Kompletně jsem změnila své myšlení (pozorovala jsem své myšlenky – jak o sobě a svém životě mluvím, přemýšlím,  identifikovala jsem svůj emocionální domov),  a také jsem poznávala sama sebe v různých životních situacích (např. jak se chovám ve stresových situacích, nebo v situacích mimo komfortní zónu,  nebo když ztratím pevnou půdu pod nohama atd). Všechny tyto reakce mi něco vypověděly a zároveň se staly vodítkem k další práci. Mým cílem bylo nalézt klid, harmonii.

Vzpomínám si např. když jsem přijela na svůj první kurz osobního rozvoje, chtěla jsem bydlet na pokoji max. s jednou další osobou. No a nakonec se z kurzu stal obří výlet mimo komfortní zónu, který začal vystoupením z auta. Kolik nás bylo nakonec na pokoji? 5.

Ale poznáním pro mě bylo, když jsem si dovolila opustit komfortní zónu a mít chvíli nepohodlí, že následně se dostaví krásné prožitky a zážitky.

Také jsem kompletně změnila jídelníček, vyloučila jsem cukr, mléčné výrobky, pšenici, maso.

Pravidelně jsem sportovala, vystudovala jsem mentální trenérství, naučila se číst v akášických záznamech, začala jsem pracovat s energiemi a dělat energetická léčení.

Jak se změnil Váš pohled na život a na sebe sama během této transformace?

Během této transformace jsem přestala žít v minulosti a přestala jsem chtít, za každou cenu vědět, co přinese budoucnost. Předtím jsem chtěla mít v životě jistoty, věci a situace pod kontrolou. Od toho jsem však upustila.

 Uvědomila jsem si, že život se děje tady a teď. Naučila jsem se žít ve vděčnosti (jsem vděčná za každou chvilku, kterou mohu strávit se svými nejbližšími, raduji se z maličkostí a jsem vděčná za kouzlo každého dne). A přestala jsem pátrat po jistotách. Začala jsem brát život takový jaký je a začala jsem si užívat svého štěstí, svobody, vnitřního naplnění, lásky atd. atd.

Jakým způsobem jste se vyrovnávala s pocitem osamění po odchodu partnera?

Spíše než pocit osamění jsem cítila pocit zrady. Nedokázala jsem pochopit, proč se to takto stalo.

Teprve ve chvíli, kdy se mi podařilo vymanit se z pocitů sebelítosti a viny začala jsem se cítit lépe. Také jsem si sundala růžové brýle a podívala se pravdě do očí. V tu chvíli se mi ulevilo, protože jsem si uvědomila, že jsem svého partnera viděla jako někoho výjimečného a sebe jsem viděla jako neschopnou ženu. Odpustila jsem si.  Partner mi přitom celou dobu zrcadlil vše, co jsem neměla u sebe popracované. S odstupem času jsem si uvědomila, že se stal mým největším životním učitelem.

Co Vám nejvíce pomohlo v procesu uzdravování, jak po fyzické, tak po psychické stránce?

Nejvíce mi pomohlo, že jsem nepřipustila, že jsem nemocná. To mi připomínala akorát nemocnice, lékaři a léky… , ale já sama na to nepřistoupila. Od začátku jsem se nastavila, že jsem zdravá a žila cílový stav a nic jiného jsem nepřipouštěla. Chodila jsem nadále do práce, sportovala jsem ještě o kousek více než uplynulé roky. Jsem součástí triatlonové štafety – moje disciplína je plavání, tak jsem trénovala, hodně trénovala. A u toho jsem se cítila naprosto spokojená a šťastná, a to mi dodávalo sílu, protože jsem se cítila v souladu sama se sebou.

Také jsem chodila hodně do přírody, trávila čas s rodinou, potkávala se s přáteli, nebo pracovala na zahradě, studovala mentální trenérství.  Dělala jsem vše, co mě vnitřně naplňovalo a dělalo šťastnou.  

Meditování a hlavně výsledky z něj mě inspirovaly k tomu, abych se učila, jak bych mohla pomáhat ostatním lidem-Vystudovala jsem proto mentální trenérství – tento program byl zaměřený na vnitřní práci se sebou (hodně jsme v něm pracovali se svým vnitřním prostředím, meditovali, dělali různé dechové techniky, chodili po žhavém uhlí, spali  sami v lese atd). Program trval rok.

V prosinci jsem absolvovala na Bali kurz energetického léčení. Jsem na sebe pyšná, že jsme si ho dovolila a naučila se mnoho nových věcí, které chci předávat dále.

Říkáte, že se vždy objevil někdo, kdo Vás podpořil. Můžete popsat nějaký konkrétní moment, který Vás nejvíce posílil?

Pro mě to byl moment, kdy mi volala paní doktorka z nemocnice, ať přijedu, že mi musí říct mou diagnózu osobně. Napřed jsem chtěla přijet až za pár dní, ale nakonec jsem se sbalila v práci a vyrazila rovnou do nemocnice. Paní doktorka mi sdělila mou diagnózu a já vůbec nechápala, co mi to povídá. Spíše nechtěla jsem to pochopit.

Byl to čtvrtek, to si pamatuji dodnes, protože odpoledne jsem odjížděla na kurz osobního rozvoje. A naštěstí jsem nejela sama, ale s kamarádkou, kterou jsem vyzvedávala na vlakovém nádraží a společně jsme jely asi 200 km autem.

Když jsem vyzvedávala kamarádku byla jsem v totálně rozloženým stavu.

Kamarádka mi byla celou cestu velkou oporou a podporou. To byl nádherný moment, že najednou byl vedle vás někdo, komu se můžete svěřit. Na kurzu jsem byla z toho všeho špatná ještě 1 den a pak jsem se nastavila do polohy, že jsem zdravá. A s tímto přesvědčením jsem odjela domů.

A mám mnoho krásných příběhů, které jsou spojeny s podporou a synchronicitou vesmíru – kolikrát se mi stalo, že jsem nad něčím přemýšlela a pak jsem vzala např. do ruky knížku a tam stála odpověď, nebo mi zavolala kamarádka, nebo jsem o svém studiu řekla kolegovi v práci a ten mě chodil pravidelně podporovat – i když bych do něj nikdy neřekla, že se zajímá o tyto trošku duchovní věci.

Měla jsem a stále mám okolo sebe úžasné přátele a rodinu a všem děkuji za jejich podporu.

Jak dlouho trvalo, než jste začala pociťovat první pozitivní změny ve svém životě?

Změny přišly celkem rychle, ale horší bylo udržet si je. Přeci jenom práce je každodenní práce. Pro mě bylo důležité udělat si každý den čas na sebe, ten jsem si dělala hned ráno po probuzení. A odpoledne jsem věnovala čas sportování, psychohygieně.

Co byste poradila lidem, kteří se právě nacházejí v podobné situaci jako Vy tehdy?

Poradila bych jim, ať neztrácejí naději a víru. Víru v sebe a v život. Přesvědčila jsem se o tom, že když začneme myslet negativně, najednou vidíme jen špatné věci okolo sebe, ale když myslíme pozitivně, pozitivní věci se dějí nám i okolo nás. Vzpomínám si na sebe – co mi hlava vyráběla za černé scénáře, když jsem ji nechala. Když jsem se přenastavila, viděla jsem situace z jiného úhlu a perspektivy, najednou jsem těžké situace zvládala mnohem lehčeji. Moje terapeutka mě naučila krásnou větu – tento příběh je tvůj a příběhy ostatních nech ostatním. Neber si na sebe příběhy druhých a nedovol ostatním, aby ti vstupovali do tvého příběhu. 

A také bych jim poradila, aby se nebály říci si o pomoc třeba u terapeuta, nebo si našli nějakou skupinu speciálně zaměřenou (např. meditační, osobního rozvoje, dechových technik atd.). Ze začátku je potřeba velká chuť, trpělivost, disciplína a houževnatost, abychom si mysl přenastavili.  A naučili se myslet pozitivně. Co si budeme povídat, za vším je práce, tvrdá práce. A proto je lepší dělat ji za podpory někoho dalšího.

Zjistila jsem, že meditování doma je pro mě moc příjemné a přínosné, ale meditování ve skupině je mnohonásobně efektivnější. Násobí se energie a prožitek je ještě mnohem hlubší.

Najít si nějaké motivační motto. Já jsem používala motto: Nemakáš, nemáš!

Jak se změnil Váš přístup k řešení problémů a životních výzev po této zkušenosti?

Vše se změnilo zásadně. Snažím se držet odstup od těžkých a složitých situací a nesnažím se být jejich součástí, což je můj obrovský posun. Předtím jsem vždy situace analyzovala ze všech stran, přemýšlela nad nimi dlouhé hodiny, někdy i týdny. Nyní se snažím zejména vyhodnotit to, co se mi děje v těle a jakou emoci mi to vyvolává. Následně tu emoci zpracuji, transformuji a propustím.

Nejtěžší zkouška přišla vloni, když mi zemřela maminka. Měla jsem však to štěstí, že jsem s ní mohla strávit poslední okamžiky života. Stala jsem se oporou tatínkovi a zároveň jsem zúročila všechnu vnitřní práci na sobě.

Už si nehromadím v těle nic, co by mi nedělalo dobře. Naučit se to je proces. A nyní si půjčím slova mého spolužáka Jakuba, který říkával: „mi jsme ten proces.“

Jakou roli hrála v procesu Vaší transformace psychická odolnost a jak jste ji budovala?

K psychické odolnosti bych ještě doplnila psychickou vytrvalost a trpělivost.

Vytrvalost v tom, že přijdou i horší dny, ale vždycky je potřeba najít sílu vstát, nezabalit to a pokračovat.  A trpělivost je důležitá v tom, že ne vše se děje tak rychle, jak bychom chtěli, nebo si představovali. Uvědomila jsem si, že vše se děje ve správný čas.

Odolnost testovaly zkoušky, které přicházely. A hned jsem věděla, jak si stojím. Jestli přišla zkouška, která mě totálně rozložila, věděla jsem, že mám ještě na čem pracovat. Když přišla zkouška, která mě nechala v klidu, bylo to znamení, že to mám dobře zpracované.

Vše jsem tedy budovala každodenní prací na sobě, laskavostí k sobě a vděčností, za každý malý úspěšný pokrok.

Co považujete za nejdůležitější lekci, kterou jste se během této životní zkoušky naučila?

Naučila jsem si chránit svou energii, poslouchat své tělo a sebe. Vždycky jsem se snažila všem vyhovět, ale zapomínala jsem u toho na sebe. Neuměla jsem říkat ne a v některých případech, i když jsem cítila, že mám říct NE, jsem řekla ANO, protože jsem nechtěla zklamat, naštvat, zranit…druhou stranu. To jsem se také naučila – nechodit proti sobě, když cítím ne, říct NE.

Kde vidíte sama sebe za pět let a jaké máte plány do budoucna, aby se Váš život nadále ubíral pozitivním směrem?

V nejbližší době chci dopsat e-book na téma samoléčení, který mám rozepsaný.  Nadále se chci věnovat práci s energiemi a mentálnímu trenérství. Přeji si pracovat s lidmi, kteří na tom byli nebo jsou stejně jako já. Chci inspirovat, motivovat a povzbuzovat další lidi, aby se nebáli poznat skutečnou hloubku života a začali žít svůj život.

Ačkoliv toto období bylo nejtěžší v mém životě, bylo zároveň nejkrásnější – pocítila jsem, jak chutná pravá, ryzí láska, co znamená jen tak být, jaké to je mít vnitřní klid, harmonii a také jaké to je žít tady a teď.