Dnes vám přinášíme inspirativní rozhovor s Michaelou Kakos, zkušenou lektorkou, koučkou a mentorkou, která po letech ve vrcholovém managementu objevila hlubší smysl v systemickém koučinku a mindfulness. Michaela věří, že opravdový potenciál lídrů začíná tam, kde končí tabulky KPI, a že udržitelné vedení je především o lidskosti, odvaze a vnitřní rovnováze. V našem rozhovoru sdílí, proč se rozhodla opustit ředitelské křeslo, co ji přivedlo na cestu vědomého leadershipu a jak může každý manažer – bez ohledu na skeptický přístup – najít cestu k větší odolnosti, spokojenosti a autenticitě.
Můžete se našim čtenářům představit? Jaká byla vaše cesta od ředitelského křesla k systemickému koučinku a mindfulness?
Jsem Michaela Kakos – lektorka, koučka, mentorka a taky žena, která věří, že skutečný lidský potenciál začíná tam, kde končí tabulky KPI.
Moje cesta nezačala rozhodnutím „teď budu koučkou“. Začala nenápadně – jednou odměnou v ředitelské pozici na startu mé kariéry. Týmové koučování. Vlastní kouč. A jeden rozhovor, který mi doslova přepsal životní směr.
Poprvé jsem si uvědomila, že vedení lidí může být víc než jen řízení výkonu. Může být o skutečném porozumění, důvěře, lidskosti. A já to chtěla umět taky. Ne kvůli certifikátu, ale kvůli sobě. A kvůli lidem, se kterými jsem pracovala.
Systemický koučink se mi postupně dostal pod kůži a stal se způsobem, jak přemýšlím o vztazích, vzorcích a souvislostech. A mindfulness? Ten přišel v posledních letech, ale stal se mým silným spojencem. V posledních letech mi pomáhá zvládat náročné chvíle, zklidnit se, zastavit a zůstat v kontaktu sama se sebou.
Po letech na manažerské židli jsem před pár měsíci udělala vědomý krok stranou. Ne proto, že bych se vzdala vedení, ale protože jsem chtěla naplno žít to, co mi dává největší smysl: být průvodcem lídrům, kteří chtějí růst vědomě, udržitelně a lidsky.
Co se za těch 19 let změnilo?
Největší posun je v tom, že lidé přestali pracovat „jen za výplatu“. Dnes hledají smysl, autenticitu, prostor pro svůj vlastní život. Rovnováhu mezi prací a soukromým.
A covid? Ten změnil pravidla hry. Ukázal, že efektivní práce nemusí nutně znamenat osm hodin denně v kanceláři. Lidé zjistili, že dokážou být výkonní i z domova a zároveň začali víc toužit po svobodě, důvěře a rovnováze mezi prací a životem.
Nová generace už nechce jen „dobrou práci“. Chce práci, která dává smysl, podporuje růst a nechává prostor pro život. Work-life balance už není benefit. Je to standard. Firmy, které to pochopily, začaly měnit styl vedení. Naslouchají víc. Mluví o psychické odolnosti, o empatii. Učí se vést udržitelně. Roste poptávka po lídrech, kteří inspirují, ne jen řídí. Po těch, kteří vidí lidi, ne jen čísla.
Vyhoření není slabost, ale volání těla po změně. Jak poznáme, že se k vyhoření blížíme, a co s tím můžeme dělat?
A často přichází tiše. Únava, která nemizí ani po víkendu, podrážděnost. Ztráta radosti z věcí, které nás dřív těšily. Nespavost,pocit, že nás zahlcují i běžné úkoly jako odvézt dítě na kroužek.
Tělo volá „stop“, ale hlava ho často ještě ignoruje. První krok? Všimnout si těch signálů. A vzít je vážně, jako kontrolky, které blikají, než celý systém vypne.
Co dál?
Zpomalit. Každý den aspoň na chvíli – klid, dech, ticho.
Stanovit si hranice. Naučit se říkat „ne“ – a vědět, že to není slabost, ale investice. Najít si podporu. Kolega, mentor, kouč. Někdo, kdo vás pomůže znovu najít vnitřní klid.
Koučink pak pomáhá pojmenovat, co v našem pracovním nebo osobním systému přispívá k přetížení, a kde leží páka ke změně. Vyhoření není konec. Je to zpráva. A když ji začneme vnímat včas, můžeme přepsat její konec.
Jak mindfulness pomáhá manažerům?
Pomáhá neztratit hlavu, když se kolem začíná všechno sypat. Učí vás reagovat s rozvahou, místo impulzivních výbuchů. V praxi to znamená, že se dokážete včas zastavit, dřív než to bouchne ve vás, nebo než to schytají ti kolem.
Například:
– Nedáte výpověď jen proto, že vás ráno rozhodil jeden e-mail.
– Ustojíte náročný rozhovor bez pasivní agrese.
– Umíte si uprostřed stresu říct: „Co teď potřebuju, abych byl dobrý lídr?“
Mindfulness není žádná ezoterika. Je to praktický nástroj, který v tomhle světě dává obrovský smysl. Dává vám v rušném dni chvíli ticha. Mezi podnětem a reakcí vytváří prostor. A právě ten často rozhoduje, jestli z vás bude lídr… nebo časovaná bomba.
Proč podle vás nestačí jen “vypnout hlavu” a je důležité naučit se ji vnímat?
Protože hlava není vypínač. Nemůžeme ji odložit jako kabelku a doufat, že mezitím všechno přejde. Naopak čím víc se snažíme „to nevnímat“, tím víc nás naše mysl dožene. Nejčastěji v noci. Nebo na těle. Tlak na hrudi. Bolest břicha. Únava, i když jsme spali. Někdy si myslíme, že vnitřní klid najdeme tak, že přestaneme cítit, nebo hlavu vypínáme nezdravě. Často alkoholem, přehnanými tréninky a celé to ještě zhoršíme.Klid přichází, když se naučíme všímat si toho, co se v nás děje bez hodnocení, bez útěku.
Když se naučím svou mysl vnímat, můžu s ní spolupracovat. A to je obrovský rozdíl oproti tomu, když s ní každý den bojuju, protože tenhle boj nejde vyhrát.
Jak systemický koučink přistupuje k řešení problémů jinak než tradiční koučovací metody?
Zatímco běžný koučink pracuje s jednotlivcem („Co chceš změnit?“), systemika se ptá: „Jaký vliv máš na celý tým a jak on na tebe?“ Nejde jen o výkon nebo plán. Jde o vztahy, role, dynamiku a to, co se děje pod povrchem. Systemika nehledá viníky. Hledá vzorce. A když je uvidíte, pochopíte, proč nestačí „víc se snažit“. Některé věci se prostě dějí opakovaně, protože jsou zakořeněné v systému.
Kariérní růst nebo osobní pád – jak najít rovnováhu mezi ambicemi a osobní pohodou?
Růst sám o sobě není problém. Problém je, když za něj platíme sebe sama. Ambice nás mohou táhnout kupředu. Ale když jim dovolíme, aby nás celého spolkly, stává se z nich vnitřní bič. Neustálý tlak. Nikdy to není dost. Nikdy nejsme dost. A někde po cestě ztrácíme to nejdůležitější, radost, lehkost, a nakonec sebe a původní smysl.
Rovnováha vzniká ve chvíli, kdy si dovolíme obojí: chtít víc a zároveň být v pořádku s tím, kde jsme teď. Kdy se naučíme ptát: „Chci tohle opravdu já, nebo se jen snažím něco dokázat okolí?“
Co firmy nemohou dát – a co si musí nastavit každý sám?
Firmy dnes umí nabídnout skoro všechno – flexibilitu, benefity, duševní zdraví, podporu. Ale jednu věc za vás nikdy neudělají: Nenastaví vaše vlastní vnitřní hranice.
Můžete mít:
– neomezený home office, ale když si neumíte říct „a dost“, sedíte u počítače do noci,
– skvělého šéfa, ale když se bojíte udělat chybu, i tak chodíte domů vyčerpaní,
– workshopy o vyhoření, ale bez odpočinku vás stejně jednou semelou.
Co si musíme nastavit sami, je vnitřní kompas. Vědomí toho, co je pro mě v pořádku a co už ne.
A právě tady pomáhá mindfulness i systemika – pomáhají znovu slyšet sebe, ne jen hluk okolo.
Jaké jsou nejčastější mýty o mindfulness v korporátu – a jak je vyvracíte?
Záleží, jaké prostředí firma tvoří. Někde už je mindfulness běžná součást a nikdo se nad tím nepozastaví.
Ale jinde? Tam je pořád za „ezo blbost“, která sníží výkon. Často v místech, kde se jede na výsledek za každou cenu. Když na takové prostředí narazím, ukazuju fakta:
Že paradoxně právě tam, kde lidé mindfulness přijali, se výkony zlepšují. Fluktuace klesá. A zaměstnanci tu firmu mají rádi.
A asi to znáte i vy: když vás něco baví, uděláte toho víc – a rádi. Když je práce jen nutné zlo, jen „odmakáte svoje“ a jdete.
Jak pracujete s manažery, kteří jsou skeptičtí vůči „měkkým dovednostem“ a preferují tvrdá data?
Začnu jazykem, kterému rozumí – čísly, výkonem, výsledky. Ukazuju, že i „měkké věci“ mají tvrdý dopad:
– nižší fluktuace,
– vyšší loajalita,
– méně konfliktů,
– lepší leadership skóre.
A hlavně, já netlačím. Neprodávám empatii v krabičce. Jen je nechám zažít, co udělá i malá změna v chování lídra s dynamikou týmu.
Jakmile to uvidí – přestávají mluvit o „měkkosti“.
Můžete popsat konkrétní případ, kdy kombinace systemiky a mindfulness přinesla průlom?
Spolupracovala jsem s manažerem pobočkové sítě. Tým byl unavený, pasivní, lidé odcházeli, nikdo nepřinášel nápady. On byl přetížený, všechno držel sám a začal přitvrzovat – víc kontroly, víc tlaku.
Systemický koučink pomohl pojmenovat, že tím tlakem nevědomě lidem bral odpovědnost. Chtěl, aby byli samostatní, ale nedával jim žádný prostor. Pochopil to rychle, ale změnit to? To už nešlo jen hlavou, protož stále opakoval naučený scénář a pak se za to ještě začal trestat. Tak přišel ke slovu mindfulness.
Pomohl mu rozpoznat momenty, kdy jedná ze zvyku. Naučil se zastavit. Přestal hasit problémy za druhé. Začal se víc ptát, víc naslouchat. A začal si to celé víc užívat v práci i doma.
Co se změnilo v týmu?
– Méně napětí a krizí už po třech měsících.
– Více iniciativy, návrhů, energie.
– Lidé přestali utíkat. Začali zůstávat.
Systemika přinesla pochopení. Mindfulness pomohla změnu udržet.
Jaké první kroky doporučíte manažerovi, který je na hraně vyhoření?
Začněte tím, že si vůbec přiznáte: „Takhle to už nejde.“
Když nespíte, hlava nejde vypnout, nedokážete si bez výčitek odpočinout, tak je čas zastavit. Buď to uděláte vědomě, nebo to jednou zařídí tělo. A nebude se ptát, jestli se vám to hodí.
Co můžete udělat hned? Najíst se, vyspat, jít ven. A hlavně: najít si parťáka. Kouče, terapeuta, někoho, kdo vás nenechá plácat se v tom samotné.
Někdy je největší síla přiznat si, že to sami neutáhnete. A že pomoc není slabost. Je to první krok k tomu, aby vám zase bylo dobře.
Co byste vzkázala lídrům, kteří váhají, zda investovat čas do vlastního rozvoje?
Pokud máte pocit, že na sebe nemáte čas, pak je možná nejvyšší čas to změnit.
Lídři investují do všeho: výsledků, firmy, lidí. Ale sebe nechávají na konec. A pak se diví, že to přestalo fungovat. Rozvoj není „terapie do šuplíku“. Je to způsob, jak zvládnout tlak, být oporou druhým a přitom se neztratit. Nevěřím na dokonalé lídry. Ale věřím na ty, kteří mají odvahu podívat se dovnitř. A začít měnit věci u sebe a stát se inspirací pro ostatní.
