V dnešním příspěvku vám přinášíme rozhovor s Klárou Hejdovou, která svou profesní cestu vybudovala postupně skrze zkušenosti v obchodě, na recepci, v provozním managementu až po oblast personalistiky. Klára Hejdová ve své kariéře ukazuje, že žádný krok není zbytečný a že i zdánlivý návrat může člověka posunout dál, pokud mu pomůže lépe poznat vlastní směr, silné stránky i hodnotu práce s lidmi. V našem rozhovoru se s vámi podělí o to, co ji naučila komunikace, vedení lidí, disciplína i odvaha udělat změnu, a proč podle ní skutečný profesní i osobní růst začíná často právě prvním malým krokem.
Můžete se našim čtenářům představit a přiblížit, jaká byla vaše profesní cesta od recepční až po oblast personalistiky?
Moje profesní cesta nezačala po ukončení studia ihned na recepci, ale v obchodě. V řadě obchodních řetězců jsem působila na pozicích od asistenta prodeje, pokladní až k pracovnici informací. Zde jsem získala úplně první zkušenosti s komunikací a prací s lidmi. Už tehdy jsem si uvědomovala, jak důležitý je první dojem, profesionalita a schopnost zvládat různé situace s klidem a respektem. Věděla jsem, že moje cesta se neposouvá správný směrem a zároveň jsem si byla vědoma toho, že pracovat s lidmi je moje životní poslání. Zlom nastal v momentě, kdy jsem si uvědomila, že musím udělat změnu, tlustou čáru za obchodem. Jeden pohovor v bezpečnostní agentuře, kde jsem poté začala působit na pozici recepční. Tady jsem začala vnímat, že mě moje práce baví, což jsem doposud necítila, natož nikdy neřekla nahlas. Postupně jsem se posouvala dál, získávala nové zkušenosti a příležitosti, až jsem se dostala na pozici provozní manažerky. Tato role mi dala obrovské množství zkušeností v oblasti vedení lidí, organizace provozu, rozhodování i zvládání tlaku.
Po určité době jsem se vrátila zpět na recepci, tentokrát do advokátní kanceláře. Pro někoho by to mohl být krok zpět, ale já to dnes vnímám jako jedno z nejdůležitějších období své profesní cesty. Naučila jsem se větší preciznosti, profesionalitě, trpělivosti a zároveň jsem si uvědomila, že každá zkušenost má svůj význam.
Dnes působím v personalistice, kde mohu všechny své dosavadní zkušenosti propojit. Díky tomu dokážu lépe porozumět lidem, jejich potřebám, pracovním pozicím i tomu, co firmy skutečně hledají.
Ve své cestě zmiňujete, že každý krok měl smysl. Kdy jste si uvědomila, že i zdánlivý návrat nebo krok zpět vás může ve skutečnosti posunout dál?
Myslím, že jsem si to uvědomila právě ve chvíli, kdy jsem se po manažerské pozici vrátila zpět na recepci. Na začátku jsem měla pocit, že jsem možná neudělala správný krok, protože společnost často vnímá úspěch jen jako neustálý posun nahoru. Postupem času jsem ale pochopila, že profesní cesta není přímka.
Právě toto období mi dalo prostor zastavit se, znovu si srovnat priority, získat nový pohled na práci s lidmi a uvědomit si, co mě skutečně naplňuje. Dnes vím, že některé kroky, které v danou chvíli vypadají jako návrat, nás ve skutečnosti připravují na další posun.
Co vás vaše první pracovní zkušenosti na recepci naučily o komunikaci, zodpovědnosti a práci s lidmi?
Recepce mě naučila obrovské pokoře a hlavně práci s lidmi. Každý den jsem komunikovala s různými typy osobností a rychle jsem pochopila, jak důležité je umět naslouchat, zachovat profesionalitu a reagovat klidně i ve stresových situacích.
Zároveň mě tato práce naučila zodpovědnosti, organizaci a tomu, že i zdánlivě malé detaily mohou mít velký význam. Recepční je často první člověk, kterého klient nebo návštěva vidí, a právě ona vytváří první dojem celé společnosti.
Jak vás ovlivnila pozice provozní manažerky a co vám dala v oblasti vedení lidí, rozhodování a každodenního zvládání provozu?
Pozice provozní manažerky byla pro mě obrovská škola. Naučila mě samostatnosti, rychlému rozhodování a hlavně zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za celý tým a chod provozu.
Člověk si v takové roli uvědomí, že vedení lidí není jen o autoritě, ale hlavně o komunikaci, důvěře a schopnosti chápat různé situace a osobnosti. Naučila jsem se také zvládat tlak, hledat řešení a fungovat i v náročných situacích, kdy je potřeba zachovat klid a nadhled.
Po zkušenosti v managementu jste se vrátila na recepci, tentokrát v advokátní kanceláři. Co vám toto prostředí přineslo a jak vás profesně formovalo?
Advokátní prostředí bylo velmi specifické a profesně mě posunulo hlavně v oblasti preciznosti, diskrétnosti a profesionální komunikace. Naučila jsem se větší důslednosti, práci s detaily a také tomu, jak důležitá je reprezentace firmy a profesionální vystupování.
Bylo to prostředí, kde se kladl důraz na vysokou úroveň komunikace, organizace i zodpovědnosti, což mě velmi formovalo nejen profesně, ale i osobnostně.
Dnes působíte v personalistice. Jakým způsobem v této roli propojujete své zkušenosti z provozu, managementu, komunikace i práce s lidmi?
Velkou výhodou pro mě je, že jsem si sama prošla různými pracovními pozicemi a dokážu se na kandidáty i zaměstnance dívat z více úhlů pohledu. Rozumím provozu, znám tlak managementu, ale zároveň chápu i běžné zaměstnance a jejich potřeby.
V personalistice je podle mě velmi důležité umět nejen hodnotit zkušenosti, ale také vnímat potenciál člověka, jeho přístup, komunikaci a osobnost. Díky svým zkušenostem dokážu lépe propojit potřeby firmy s lidmi, kteří do ní skutečně zapadnou.
Jedním z témat rozhovoru je otázka, proč většina lidí nikdy nezačne. Proč podle vás lidé často odkládají změnu, i když vědí, že po ní touží?
Myslím si, že velkou roli hraje strach. Strach z neznámého, ze selhání, z názoru okolí nebo z toho, že člověk udělá chybu. Lidé často čekají na ideální chvíli, větší jistotu nebo pocit, že jsou stoprocentně připraveni.
Jenže ta ideální chvíle většinou nikdy nepřijde. Důležité je pochopit, že změna je přirozenou součástí života a že i malé kroky mají velký význam.
Co byste poradila člověku, který cítí, že chce změnit práci, přístup k životu nebo sám sebe, ale bojí se udělat první krok?
Začít postupně a nečekat na dokonalý moment. Nemusí jít hned o velké rozhodnutí. Často stačí jeden malý krok, který člověka posune dál a dodá mu větší jistotu.
Důležité je také nebát se chyb. Každá zkušenost člověka něco naučí a posune ho. Myslím si, že největší lítost často nepřichází z toho, co jsme zkusili, ale z toho, co jsme nikdy neudělali.
Jak vnímáte rozdíl mezi motivací a disciplínou? Proč podle vás samotná motivace často nestačí?
Motivace je skvělý začátek, ale sama o sobě dlouhodobě nestačí. Motivace přichází a odchází podle nálady, energie nebo životní situace. Disciplína je naopak schopnost pokračovat i ve chvíli, kdy se člověku nechce nebo nevidí okamžité výsledky.
Právě disciplína pomáhá budovat návyky, posouvat se dál a nevzdat věci při prvních překážkách.
Jak si člověk může budovat disciplínu v běžném životě, aby dokázal vytrvat i ve chvílích, kdy se mu nechce nebo si nevěří?
Podle mě je důležité začít malými kroky a nevytvářet na sebe zbytečně velký tlak. Disciplína nevzniká ze dne na den. Buduje se postupně pravidelností a tím, že člověk plní malé závazky sám vůči sobě.
Pomáhá také uvědomit si, proč danou věc člověk dělá, a soustředit se více na dlouhodobý cíl než na momentální pocity.
Vaše cesta ukazuje, že sebevědomí se často buduje postupně skrze zkušenosti. Co vám osobně nejvíce pomohlo začít si více věřit?
Nejvíce mi pomohly právě zkušenosti a překonávání situací, kterých jsem se dříve bála. Člověk si často začne více věřit až ve chvíli, kdy zjistí, že zvládne i náročné situace, změny nebo nové výzvy.
Důležité pro mě bylo také přestat se tolik porovnávat s ostatními a uvědomit si, že každý člověk má svou vlastní cestu a tempo.
Jakou roli podle vás hraje komunikace, empatie a schopnost porozumět druhým při budování zdravého sebevědomí i úspěšné profesní kariéry?
Myslím si, že obrovskou. Komunikace a empatie jsou dnes jedny z nejdůležitějších dovedností nejen v práci, ale i v běžném životě. Člověk, který umí naslouchat, respektovat druhé a správně komunikovat, dokáže budovat kvalitnější vztahy i důvěru.
Zároveň právě schopnost porozumět lidem často pomáhá i při budování zdravého sebevědomí, protože člověk přestává vnímat ostatní jako konkurenci a více chápe různé pohledy i životní situace.
Kdybyste měla čtenářům předat jednu hlavní myšlenku ze své vlastní cesty, jaká by to byla?
Že žádná zkušenost není zbytečná a že každý krok má svůj význam, i když to v danou chvíli nemusíme vidět. Důležité je nebát se změn, začít i bez jistoty a věřit, že člověk může růst v každé životní etapě.
Profesní i osobní cesta není o dokonalosti ani o tom být neustále jen nahoře. Je hlavně o odvaze pokračovat, učit se a nevzdávat se ve chvílích, kdy je to nejtěžší.
