V dnešním příspěvku vám přinášíme rozhovor s Kristinou Vojačkovou, která většinu své profesní cesty zasvětila administrativě, zákaznickému servisu a office managementu. Během své praxe působila mimo jiné ve společnosti Seznam.cz i na rehabilitační klinice Revitae, kde získala cenné zkušenosti s komunikací, organizací práce a podporou lidí v nejrůznějších situacích. Do jejího života však zasáhla také vážná diagnóza myasthenia gravis, která ji na čas odvedla od pracovních plánů, ale zároveň ji naučila větší pokoře, trpělivosti a vnímavosti k tomu, co je v životě skutečně důležité. V našem rozhovoru Kristina otevřeně sdílí svou profesní i osobní cestu, zkušenost s návratem po nemoci a také to, proč věří, že lidskost, empatie a smysluplná práce mají v životě i kariéře zásadní hodnotu.
Můžete se našim čtenářům představit a přiblížit, jaká byla vaše profesní cesta?
Jmenuji se Kristina Vojačková a většinu svého profesního života se pohybuji v administrativě, zákaznickém servisu a office managementu. Pracovala jsem jak ve společnosti Seznam.cz, tak na rehabilitační klinice Revitae. Každá z těchto pracovních zkušeností mi něco dala. Naučila jsem se komunikovat s lidmi, organizovat práci, zvládat nečekané situace a hledat řešení i ve chvílích, kdy je potřeba jednat rychle a s chladnou hlavou.
Do mého života ale zasáhla i nečekaná událost. Ve 22 letech mi byla diagnostikována myasthenia gravis, což na nějaký čas přerušilo mou profesní cestu. Nebylo to jednoduché období, ale po léčbě jsem se mohla vrátit do práce a znovu dělat to, co mě baví. Nemoc mi paradoxně dala i něco pozitivního – naučila mě větší pokoře, trpělivosti a tomu, že zdraví a lidé kolem nás nejsou samozřejmostí.
Dnes hledám nové pracovní uplatnění, kde budu moci využít své zkušenosti a dál se profesně rozvíjet. Nejvíce si přeji být součástí kolektivu, kde se lidé navzájem podporují a kde má práce skutečný smysl. Chtěla bych, aby mě lidé vnímali především jako spolehlivou, pracovitou a empatickou kolegyni. Myasthenia gravis je součástí mého života, ale rozhodně není tím, co mě definuje.
Většinu profesního života jste strávila v administrativě a back office podpoře. Co vás na této práci nejvíce bavilo a v čem jste se cítila nejsilnější?
Na administrativě mě nejvíce bavilo, že jsem mohla být oporou ostatním a přispívat k tomu, aby vše fungovalo. Nikdy jsem ji nevnímala jen jako práci s dokumenty nebo počítačem. Nejlépe se cítím tam, kde mohu spojit organizační schopnosti s komunikací s lidmi a hledáním řešení. Život mě sice zavedl jinou cestou, než jsem si původně představovala, ale dnes vím, že jsem v ní našla něco, co mě opravdu naplňuje.
Pracovala jste jak ve větších korporátních společnostech, tak v menších firmách. Co vám tato různorodá prostředí dala?
Každé prostředí mi dalo něco jiného. Ve větších firmách jsem se naučila systematičnosti a práci podle procesů, v menších firmách zase větší samostatnosti, flexibilitě a osobnějšímu přístupu k lidem. Díky tomu se dnes dokážu rychle přizpůsobit novému prostředí.
Ve své praxi jste byla často v kontaktu s lidmi. Se zaměstnanci, klienty, partnery i pacienty. Jak důležitá je podle vás v administrativní a podpůrné roli komunikace?
Myslím si, že komunikace je jednou z nejdůležitějších součástí každé administrativní práce. Člověk může být sebevíc schopný, ale pokud neumí naslouchat, komunikovat s respektem a hledat řešení, nebude jeho práce nikdy úplná. Právě lidský přístup často rozhoduje o tom, jaký dojem si z dané situace lidé odnesou.
Zmiňujete, že jste pracovala také na rehabilitační klinice, kde jste byla v každodenním kontaktu s pacienty. Jak vás tato zkušenost ovlivnila?
Tato práce pro mě byla výjimečná tím, že jsem každý den viděla, jak velký význam má komunikace a lidský přístup. Postupem času jsem si uvědomila, že pacient si často nepamatuje jen samotnou léčbu, ale především to, jak se k němu lidé chovali. To je něco, co si nesu dodnes.
O to silněji jsem to vnímala i proto, že jsem sama byla dlouholetou pacientkou. Díky tomu jsem ještě více pochopila, jak důležitý může být milý přístup, ochota a obyčejný úsměv. Jsou to zdánlivé maličkosti, které ale mohou člověku v náročném období opravdu pomoci.
Před několika lety vám život změnila diagnóza myasthenia gravis. Jak jste toto období prožívala a co pro vás bylo nejtěžší?
Nejtěžší pro mě nebyla samotná diagnóza, ale všechno, co přišlo po ní. Do té doby jsem žila běžný život, pracovala, měla plány a vůbec mě nenapadlo, že by se během chvíle mohlo všechno změnit. Najednou jsem musela přerušit práci, soustředit se na léčbu a přijmout, že moje tělo už nefunguje tak, jak jsem byla celý život zvyklá.
Velmi těžká byla i nejistota. Člověk neví, co bude za týden, za měsíc ani jestli se někdy vrátí k životu, který znal. Musela jsem se naučit přijmout pomoc od druhých, přestože jsem byla vždy zvyklá všechno zvládnout sama. Byla to obrovská lekce pokory.
Moje cesta navíc nebyla jednoduchá. Léčba neprobíhala podle představ a nakonec jsem podstoupila operaci brzlíku. Po ní přišly komplikace a několik dní jsem doslova bojovala o život. Právě tehdy jsem si uvědomila, jak tenká může být hranice mezi tím, co považujeme za samozřejmost, a tím, o co musíme najednou bojovat.
Dnes se na toto období dívám jinak. Nemoc mi vzala kus života, ale zároveň mi dala úplně nový pohled na svět. Naučila mě vážit si obyčejných věcí, radovat se z maličkostí a poznala jsem, jak obrovskou sílu má lidskost, podpora blízkých i zdravotníků. Poznala jsem co vše dokáže zvládnout moje tělo i když to ne vždy bylo lehké. Nezměnila jen moje zdraví – změnila mě jako člověka.
Říkáte, že jste díky nemoci poznala zdravotnictví i z druhé strany, jako pacientka. Co vám tato zkušenost ukázala?
Do zdravotnictví jsem vstoupila až po vlastní zkušenosti s vážným onemocněním. Právě jako pacientka jsem si uvědomila, jak obrovský význam má nejen odborná péče, ale i lidský přístup. Člověk si totiž často nepamatuje jen léčbu samotnou, ale hlavně to, jak se k němu lidé chovali. Jestli mu někdo věnoval pár minut navíc, všechno trpělivě vysvětlil nebo ho jednoduše povzbudil ve chvíli, kdy to nejvíc potřeboval.
Měla jsem štěstí potkat zdravotníky, na které nikdy nezapomenu, protože mi dodali naději a sílu. Zároveň jsem zažila i situace, kdy mi právě lidskost chyběla. Díky tomu jsem si uvědomila, jak velký dopad může mít obyčejný úsměv, vlídné slovo nebo ochota naslouchat.
Když jsem se později dostala k práci na rehabilitační klinice, nesla jsem si tuto zkušenost s sebou. Věděla jsem, jaké to je sedět na druhé straně, a snažila jsem se, aby pacienti cítili, že nejsou jen číslem nebo diagnózou, ale především lidmi. Myslím, že právě moje vlastní zkušenost mi pomohla být empatičtější a citlivější k tomu, co pacienti prožívají.
Zmínila jste, že si člověk často nepamatuje jen samotnou léčbu, ale i to, jak se k němu lidé chovali. Jakou roli podle vás hraje lidskost, empatie a obyčejná ochota pomoci?
Myslím, že hraje obrovskou roli. Když se člověk ocitne v nemocnici, je najednou ve velmi zranitelné situaci. Má strach, neví, co ho čeká, a často ztratí pocit kontroly nad vlastním životem. V takové chvíli může obyčejný úsměv, vlídné slovo nebo to, že si na vás někdo udělá pár minut času, znamenat mnohem víc, než si možná zdravotníci sami uvědomují.
Měla jsem štěstí poznat lékaře a sestřičky, na které nikdy nezapomenu. Nejen proto, že byli výborní odborníci, ale hlavně proto, že se ke mně chovali jako k člověku, ne jen jako k pacientovi s diagnózou. Dodnes si pamatuji jejich podporu, humor i obyčejné rozhovory, které mi v těžkých chvílích pomáhaly neztratit naději.
Právě díky této zkušenosti jsem si uvědomila, že empatie není něco navíc. Je to součást léčby. Léky a operace jsou samozřejmě nezbytné, ale lidský přístup dokáže dodat pacientovi sílu zvládnout i ty nejtěžší chvíle. A myslím si, že na to bychom neměli nikdy zapomínat.
Musela jste přerušit práci a soustředit se na léčbu. Jaké to bylo přijmout, že se život na čas ubírá úplně jiným směrem, než jste plánovala?
Bylo to asi jedno z nejtěžších období mého života. Do té doby jsem žila úplně běžný život. Člověk má plány, práci, řeší každodenní starosti a vůbec nepřemýšlí nad tím, že by se to mohlo ze dne na den změnit. A pak najednou přijde nemoc a všechno, co jste považovali za samozřejmost, přestane být samozřejmé.
Nejtěžší pro mě bylo přijmout, že některé věci už nemohu ovlivnit. Vždycky jsem byla zvyklá spoléhat sama na sebe a najednou jsem musela přijmout pomoc druhých a dát přednost léčbě před vším ostatním. To nebylo jednoduché.
Postupem času jsem ale pochopila, že život se nezastavil. Jen se na nějakou dobu vydal jiným směrem, než jsem si představovala. A právě tahle „odbočka“ mě naučila vážit si obyčejných věcí, které jsem dřív brala jako samozřejmost – zdraví, času s rodinou nebo třeba obyčejného dne, kdy se cítím dobře.
Dnes už vím, že ne všechno si můžeme naplánovat. Někdy nám život připraví cestu, kterou bychom si sami nikdy nevybrali. Neznamená to ale, že na jejím konci nemůže být něco dobrého.
Dnes hledáte pracovní uplatnění, kde byste mohla využít své zkušenosti a znovu se cítit užitečná. Co je pro vás při hledání nové práce nejdůležitější?
Po zkušenostech, kterými jsem si prošla, se na práci dívám trochu jinak než dříve. Samozřejmě je pro mě důležité, aby mě práce bavila a mohla jsem v ní využít své dosavadní zkušenosti. Stejně důležité je ale prostředí, ve kterém budu pracovat, a lidé, se kterými budu každý den spolupracovat.
Nemoc mě naučila, že lidskost, vzájemný respekt a férové jednání nejsou samozřejmostí. Právě proto dnes hledám zaměstnání, kde si lidé váží jeden druhého a kde se člověk nemusí bát být sám sebou.
Ráda bych znovu pracovala, rozvíjela se a měla pocit, že moje práce má smysl. Nehledám jen zaměstnání. Hledám místo, kde budu moci být součástí týmu, přinášet své zkušenosti a každý den odcházet domů s pocitem, že moje práce měla hodnotu.
Jaké silné stránky si z dosavadní profesní i osobní zkušenosti odnášíte a co můžete nabídnout budoucímu zaměstnavateli?
Za svou silnou stránku považuji především spolehlivost, pečlivost a schopnost zachovat klid i v náročných situacích. Rychle se učím novým věcem, ráda pracuji v týmu a vždy se snažím hledat řešení místo problémů.
Osobní zkušenost s vážným onemocněním mě navíc naučila trpělivosti, empatii a pokoře. Budoucímu zaměstnavateli mohu nabídnout nejen pracovní zkušenosti, ale také zodpovědný přístup, chuť pracovat a odhodlání odvádět svou práci co nejlépe.
Co byste vzkázala lidem, kteří si po nemoci, životním zlomu nebo delší pauze nejsou jistí, jestli se dokážou znovu vrátit do pracovního života?
Vzkázala bych jim, aby na sebe nebyli příliš přísní. Návrat do běžného života není závod a každý ho prožívá svým vlastním tempem. Po nemoci člověk často bojuje nejen s fyzickými následky, ale i s pochybnostmi, jestli ještě něco zvládne. Tyto obavy jsou naprosto přirozené.
Já sama jsem se naučila, že není ostuda začínat znovu. Naopak. Chce to velkou odvahu. A i když cesta někdy vede oklikou, neznamená to, že vede špatně. Důležité je nevzdávat se a věřit, že každá zkušenost – i ta těžká – nás může něco naučit.
Můj život se nevydal směrem, který jsem si plánovala. Ale právě díky těm odbočkám jsem dnes člověkem, kterým jsem. A za to jsem, i přes všechno, vděčná.
Když se dnes ohlédnete zpět, co vás vaše životní odbočka naučila o sobě samotné, o práci a o tom, co je v životě skutečně důležité?
Moje životní odbočka mě naučila pokoře, trpělivosti a vážit si věcí, které jsem dříve brala jako samozřejmost. Dnes už vím, že nejdůležitější není mít všechno pod kontrolou, ale nevzdat se, když se život vydá jiným směrem.
