Dnes vám přinášíme inspirativní rozhovor s Janem Beránkem, licencovaným fotbalovým trenérem, učitelem a mentálním koučem, který propojuje sportovní prostředí s osobním rozvojem. Jan se v mládí věnoval fotbalu, ale životní zvraty ho postupně přivedly k trénování, pedagogice a hledání hlubšího smyslu v práci s lidmi. Dnes působí nejen jako trenér mladých hráčů, ale také jako průvodce na cestě k sebepoznání, kde využívá své zkušenosti ze sportu, pobytu v zahraničí i osobních životních výzev. V našem rozhovoru se dozvíte, jak ho zranění i zkušenost z americké prádelny formovaly, proč do tréninku zapojuje zenové principy a jak pomáhá mladým sportovcům najít vlastní cestu nejen na hřišti, ale i v životě.
Můžete se našim čtenářům představit a popsat svou cestu od talentovaného mladého fotbalisty k mentálnímu kouči? Co bylo tím zlomovým momentem?
Hned na úvod bych trochu opravil označení „talentovaný“ fotbalista, rozhodně bych se do této role nerad stavěl se vším respektem ke všem fotbalistům, ale představil bych se jako bývalý fotbalista a zejména jako současný fotbalový trenér, učitel, otec, manžel a člověk, který se ve své profesní i osobní rovině snaží posouvat, přemýšlet a hledat cesty k osobnímu rozvoji,
Jak vás zkušenost se zraněním kolena a následný čas strávený na lůžku ovlivnil? Jaké „nevyslovené otázky z podvědomí“ jste si musel zodpovědět?
Dobrá otázka, myslím, že obecně lidem, kterým se stane v životě nějaká nepříjemnost (zranění aj.), tak se jim trochu zastaví život, respektive dostanou prostor a čas přemýšlet a analyzovat si svůj dosavadní život. U mě to byl čas trávený v posteli po operaci a minimálně roční pauza bez sportu. Najednou jsem dostal čas přemýšlet o věcech, které jsem si nepřipouštěl nebo neměl čas nad nimi vůbec přemýšlet a v některých stavech jsem se ponořil i do svého nitra, kde na mě vyskočily určité věci z minulosti, které jsem si podvědomě v průběhu let nepřipouštěl.
Měl jsem trochu i štěstí, jelikož jsem už v té době studoval magisterské studium na Fakultě Tělesné kultury v Olomouci, proto jsem čas věnoval studiu a čtením knih, kde jsem se snažil pochopit důvod zranění a nějaký smysl toho všeho.
Co mě ale více zajímalo bylo spíše nějaké duchovní vysvětlení, proč zrovna teď koleno nevydrželo a zřejmě mi už ukončilo aktivní kariéru fotbalisty.
Vlastně jsem si svou interní analýzou nějak vysvětlil a pochopil, že už pro mě fotbal nebyl tak zajímavý a vždy jsem chtěl zkoušet i jiné věci, bohužel jsem k sobě nebyl upřímný, abych vystoupil, tak to zřejmě tělo konkrétně koleno rozhodlo a vyřešilo za mě.
Důležité taky zmínit, že toto zranění už proběhlo ve fázi kariéry, kdy jsem sice stále aktivně hrál, ale na nižší úrovni z důvodu studia Vysoké školy. Od tohoto okamžiku jsem vlastně už nikdy na hřiště jako hráč nevstoupil. Zejména z tohoto důvodu jsem později začal působit jako fotbalový trenér se zálibou k psychologii, protože si myslím, že tato oblast je stále neprozkoumaná, tajemná a snažím se hráčům ukázat i jiné životní pohledy, než je ten fotbalový.
Proč jste se rozhodl odjet do USA a jak vás práce v prádelně změnila? Co jste objevil o sobě během této zdánlivě obyčejné práce?
Vlastně do dnes netuším, co mě k tomu vedlo a propojuje se s tématem výše. Důležité si uvědomit, že jsem byl průměrný angličtinář, ne zrovna samostatný kluk, který rozumí jen fotbalu a nikdy jsem před tím nepracoval, jelikož všechen čas jsem trávil na hřišti a rodiče mi vždy umožnili a nastavili prostředí, kde jsem se mohl věnovat jen škole a fotbalu.
Ten nápad mě napadl s mým kamarádem u piva, který tam chtěl dokonce zůstat. Paradoxní je, že mě to táhlo do ciziny zrovna po výborné sezóně v klubu, kde Jsem byl po fotbalové stránce velmi spokojen a klub mi dokonce nabídl novou lepší smlouvu. Ačkoliv jsem v osobním životě někdy nerozhodný, tady jsem neváhal a hned v létě jsem koupil letenku do Chicaga a odletěl jsem. Tady jen odbočím, měli jsme domluvené bydlení s kamarádem, kde jsme spolu postupně chtěli začít pracovat a žít si svůj americký sen, jenže já musel letět o pár dní později než kamarád, jelikož mi chyběly nějaké zkoušky a zhruba ve 3 ráno mi přišla SMS, ať si vše smažu, že kamaráda zatkla imigrační policie a posílá ho prvním letem zpět do Evropy. Samozřejmě mi hned mozek poslal reakci, abych se na to vykašlal a zůstal v klidu doma. Ale asi zřejmě šlo o nějakou zkoušku osobnosti, protože jsem se rozhodl odjet a prožít si tuto pouť zcela sám.
Realita obrovského města versus obyčejného kluka z Moravy, co vlastně nic neumí a nemá peníze byla trochu depresivní, ale musím zpětně říct, že jsem v žádné fázi nezapochyboval a vlastně v těch nejtěžších chvílích jsem si to strašně užíval. Do dnes vzpomínám na situaci, kdy jsem měl pár dolarů do první výplaty, spal jsem na rozbité matraci, kterou mi dali sousedi a zde bych souhlasil s tvrzením o tom, že nejchudší země mají nejvyšší index štěstí, protože já byl nejchudší ve svém životě, ale zároveň nejspokojenější. Proto často svým dětem se snažím tuto pouť přiblížit a popsat, ale obávám se, že tato zkušenost je nepřenositelná. Zkrátka tato zkušenost mě formovala, naučila pokoře a já poprvé v životě zjistil, kdo vlastně jsem a taky, což je důležitější, kdo nejsem.
Říkáte, že jste v době „ne-blahobytu“ našel vnitřní klid a prožíval nejkrásnější období života. Můžete tento paradox vysvětlit?
Rozhodně, já pocházel řekněme z vyšší střední třídy, rodiče mě milovali, dávali mi vše, co jsem potřeboval, řekl bych krásné dětství. Ale ten fotbalový život je vlastně hodně jednoduchý, myšleno ten životní styl fotbalisty (tréninky, jedna parta, hodně volného času, určitá prestiž atd.), proto ta americká zkušenost byla úžasná a důležitá, opravdu, já tam najednou byl no name, který nikoho nezajímal, všem jsem byl ukradený, což jsem vnímal jako neskutečnou svobodu. Práci jsem si našel téměř okamžitě i díky české komunitě v Chicagu v prádelně, kde to byla náročná a špinavá práce, ale důležitá nejen pro to, abych zaplatil vše potřebné, což byly třeba letenky na možný let domů.
Přál bych to zažit všem zejména mladým lidem, co hledají sami sebe, pochopitelně je důležité zmínit, že to bylo jen určité období života, otázka, co bych teď tvrdil, kdyby to byl každodenní život s tím poznáním, co jsem žil v Čechách. Každopádně Amerika mě natolik oslovila, že jsem za rok jel znovu, tentokrát do Vermontu, ale už přes pracovní povolením. Což už bylo jednodušší.
Jak vás inspirovaly knihy jako „Labyrint světa a ráj srdce“ nebo pohádka „Princ a Večernice“? Co pro vás znamená tetování „arx fortunae“?
Konkrétně tato kniha mě inspirovala jako přirovnání k této mé životní zkušenosti, protože Komenský sám tvrdil, že by lidé měli cestovat a poznávat Svět, protože jen tak se utváří hodnoty, ono člověk si pak udělá to své kolečko přes Indii, USA až nevím kam, aby zjistili, že to zlo, radost, nespravedlnost, smích je vlastně všude přítomné a vlastně je to vždy jen o nás, respektive jak se my zachováme, jak přemýšlíme a jací jsme.
Pohádku Princ a večernice mám rád zejména, že krásně ukazuje ten hezký život prince, který je naivní, hloupý, spokojený a potřebuje přijít o vše, aby si uvědomil hodnoty, jako je přátelství, důvěra, láska a celá pohádka ho vede k sebe rozvoji. Jako v každém životě, člověk musí mít štěstí na své přátele nebo lidi, které potká v práci, ve škole a z nějakého důvodu se mu zjeví v životě. Určitě si každý vnímavý člověk pamatuje, že potkal někoho zrovna v době, kdy přesně někdo řekl to, co chtěl slyšet, nebo prožíval podobnou situaci.
Arx fortunae se mi líbilo jako vzpomínka na tuto mou etapu a vybral jsem si právě tuto knihu, který reprezentuje koncept světa jako labyrint a hledání ráje srdce.
Jakým způsobem se vaše osobní transformace odrazila v přístupu k trénování mladých fotbalistů?
Osobní transformace byla pro mě rozhodně důležitá v tom, že jsem se sám poznal, kdo a co jsem za člověka se všemi negativy, ono víte, těžko něco někomu říkat a učit, když člověk sám bojuje se sebou. V tomto vidím určitou zodpovědnost k tomuto povolání, protože nevím, jestli věřit člověku co mi říká, proč mám cvičit a sám pije a kouří. Vidím to jako klíčový aspekt správné výchovy dětí i hráčů. Správné příklady, kdy je běžné třeba někdy spát venku na zemi, sprchovat se studenou vodou, vyzkoušet si věci, které dříve lidé běžně žili. Celkově je zarážející, že máme zřejmě nejlepší dobu, jaká kdy byla a naše dětí se sebepoškozují a lidé jsou závislí na antidepresivech.
Co jsou to „zenové principy“ v tréninku fotbalu a jak je prakticky aplikujete při práci s hráči?
Přesně ty, o kterých jsem mluvil. Žijeme v době, kdy diskomfort si vlastně uměle vytváříme formou nějakých umělých aktivit. Na jednu stranu buďme vděční, že toto vše máme a využíváme, ale platíme si kurzy otužování, abychom si na chvilku sáhli na ten pocit, že vlastně ta vyhřátá postel je skvělá, ale není to zase tak dávno kdy nebyla. Celkově s hráči dělám formou soustředění různé dis komfortní situace, které v jejich životech zaplať pán bůh chybí. Moji hráči by Vám mohli vyprávět o nočních zimních túrách v lese, brodění řekou, otužování v řece, nedostatek spánku, jídla aj.
Snažím se vlastně klukům touto formou ukázat a rozvíjet morálně volní vlastnosti, protože věřím, že pokud člověk v této fázi, kdy opravdu je hladový, unavený, je mu zima nebo má strach vlézt na minutu do ledové vody, tak věřím, že tento člověk v sobě vybuduje charakterního člověka, hráče a do budoucna snad tatínka a manžela, který to v životě nevzdá.
Vždy vycítím bod, kdy kluci jsou fyzicky i psychicky vyždímání a přijde mi, že teprve tehdy, hráči poslouchají své tělo a přemýšlí o sobě. Nevěřila byste jak ve 3 ráno v lese skupina 20 dospělých kluků je tichá a soustředěná. Vždy se to snažím prokládat životními příběhy lidí, kteří to někam dotáhli, i mimo sportovní obor, ono těch lidí, co jim někdy někdo řekl, že na to nemají je dost. Proto využívám tyto vzácné okamžiky, kdy i já jako trenér si vše absolvuji s hráči a člověk by netušil, jaký je pocit a vděčnost spát ve své měkké teplé posteli.
Jak pomáháte mladým fotbalistům hledat jejich „já“ a rozvíjet se nejen sportovně, ale i lidsky?
Opět navážu na předešlou otázku. Myslím, že dnešní doba je trochu složitější. Spousta lákadel na všech stranách, spousta ne vždy dobrých vzorů, vlastně si vážím všech kluků, rodičů a trenérů, kteří podporují své děti v jakékoliv formě sportování. Jsou to hrdinové doby, protože věnovat se někomu ve svém osobním volnu, kolikrát za směšné peníze je úžasné. Je klíčové, abychom hráče a rodiče podporovali, mluvili, kolikrát jsou trenéři dětem blíž než jejich rodiče a je nesmírně důležité mít cit pro komunikaci na správné témata. Nebýt tolik direktivní, spíše v hráčích probouzet samostatnost a spíše jim vysvětlovat, proč se to či ono má a může dělat.
Často hráčům říkám, že ideální svět by byl takový, kdy hráči by se ptali a otravovali trenéra, jak to mají udělat a ne naopak. Celkově je to složité téma, musím říct, že doba se hodně změnila, měl jsem štěstí vidět a poznat řadu skvělých trenérů/lidí, kteří myslí podobně a jsou zcela otevření novým věcem.
Jakou roli hraje mentální koučink v moderním fotbale? Jak přesvědčujete trenéry a rodiče o jeho důležitosti?
Řekl bych, že zcela zásadní. Já během svého pobytu v USA pochopil a viděl v praxi, kolik % tréninku se věnuje právě práci s mentálním nastavením hráčů napříč všemi sporty. Dnes už téměř každý řekne věty typu, že výkon je 90 % v hlavě a důležitá je psychika atd.
Otázka, kolik těchto % se opravdu objevuje v trénincích. Já osobně nechci působit, že mám patent na rozum, i mě osobně často utíká tato činnost v tréninku. Dnes už je normální v elitních klubech, skoro celá divize lidí, kteří se věnují této problematice. Trochu nám déle trval přechod od teorie k praxi, ale je vidět že minimálně elitní mládeže i kluby se tímto směrem posunují.
Je to taky oblast, které já osobně se snažím věnovat hodně času, protože zjevně buněčný výkon už moc nebudeme schopní překonávat, respektive myslím, že o moc rychleji se už běhat nebo skákat nebude, jeden z mála prostorů pro rozvoj hráčů je v této oblasti. Psycholog Jelínek, kterého si nesmírně vážím, tuto energii nazývá hadí sílou, tedy silou, kdy jdeme za hranici svých možnosti, někdo zvedne něco, co by normálně nezvedl v návaznosti na emoční nastavení člověka.
Cesta k sobě, práce s upřímnosti, nastavení si svého mentálního prostředí a klidu vede k lepšímu výkonu. Často svým klientům a hráčům říkám, že jestli čekají, že je změním nebo jim řeknu něco převratného, tak se pletou, vše už ví a umí, jen si musí nastavit své vnitřní prostředí a pozorovat své tělo. Zkrátka dělej, co tě baví, budeš se zlepšovat a můžeš být úspěšný. Protože emoce je největší zdroj energie, jen využívat tu správnou.
Jak skloubíte práci učitele tělesné výchovy a fyziky s trénováním a mentálním koučinkem? Obohacují se tyto role navzájem?
Nebudu lhát, že je to jednoduché, ale opět platí, pokud člověk dělá to, co miluje a baví ho to, čas mu plyne rychleji, a ještě si váží sám sebe, protože je k sobě upřímný. Mě vždy zajímalo a bavilo posouvat hráče. Ve škole mě baví a mám svou teorii, že i kdybych oslovil jediného člověka, tak to mělo smysl. Obecně školní a sportovní prostředí je rozdílné. Škola je povinná, trénink je dobrovolný, proto člověk musí trochu vycházet z toho, že třeba ne všechny to baví a je to spíš zase cesta ke své upřímnosti, nastavení mysli, nebaví tě to, ale můžeš se posunout v tom, že to zvládneš, protože život je z velkého % o věcech, které nás ne vždy baví. Také myslím, že dětem dnes chybí nějaký řád, to, co zpětně hodnotím jako největší benefit sportování, je právě tento řád, i když se mi nechtělo, tak jsem stejně brzo vstal a šel, den po dni, rok za rokem a člověk si vybuduje určitý svůj metodický řád a žije se mu pak líp. Já nikdy za 8 let nepřišel pozdě do práce nebo na schůzku. To jsou ty detaily, které mohou pomáhat v životě.
Jaké jsou nejčastější mentální bloky mladých sportovců a jak jim pomáháte je překonat?
Bloky si často dělají hráči sami. Často to jsou bloky z dětství, zase já nejsem vystudovaný psycholog ani psychiatr, jsem trenér a učitel a snažím se orientovat v tom, co jsem vystudoval, takže nemám erudici tady vysvětlovat, co by a jak mělo být v ideálním světě.
Ale já osobně vycházím ze svých zkušeností a východních literatur, kde lidé přemýšlí jinak. Osobně hráčům říkám jeden Nepálský příběh, kdy všechny negativní myšlenky si místní dávali formou kamínků do batohu, aby si uvědomili, kolik toho tahají na svých zádech, to mi přijde jako krásný příklad, toho, že většinu negativních myšlenek si vytváříme sami a taky je pak nosíme s sebou.
Celkově umění a práce s myšlenkami je na celou knihu. Já se ji vlastně učím znovu a znovu každý den, bohužel doba vlivem telefonů a sociálních sítí je složitá, příliš podnětů, které vidíme a ono je vždy někdo hezčí a má víc peněz, než máme my. Samozřejmě realita může být jiná, ale to už náš fyziologicky negativně nastavený mozek nevidí nebo nechce vidět. Dnešních dětí je mi líto, protože zřejmě už nikdy nezažijí dětství, jaké jsem měl já, bez Facebooku a jiných blbosti, které lidem berou čas a pozornost a působí jako droga honbou za senzací nebo srdíčkem. Oproti tomu být celý den venku, v přírodě a prosit rodiče, zda mohu ještě zůstat déle venku.
Celkově nám chybí tato pohybová průprava a to, co jsme se učili sami na hřišti formou her, zábavy, skákání se dnes nahrazuje drahými kroužky apod. Bohužel nám to chybí i ve sportu. Výsledky nejnovějších studií naší pohybové gramotnosti bohužel dávají za pravdu, že jsme rok co, rok pohybově nešikovnější.
Co byste poradil rodičům a mladým sportovcům, kteří procházejí těžkým obdobím – ať už kvůli zranění, neúspěchu nebo jiným životním výzvám? Jak najít sílu pokračovat a růst i v nejtěžších chvílích?
Opět navážu na mou práci, já hrozně rád pracuji s rodiči. Myslím, že správně nastavený rodič je větší výhra než nejlepší trenér. Často rodiče do mě kladou velké naděje ve výchově jejich dětí, snažím se vždy všem vysvětlit, že si toho nesmírně cením a vážím, ale ta odpověď neleží na mně, já mohu být určitým průvodcem a rádcem, zbytek už je na nich. Vztah rodič – dítě je magický. Na světě není větší energie než mezi rodičem a dítětem. Proto ten vztah musí být založen na důvěře. Osobně se s manželkou snažíme tento vztah budovat s našimi dětmi, vlastně nic není špatně, dokud si důvěřujeme a jsme upřímní. Závěrem bych jen poradil lidem, ať jsou k sobě upřímní, pozorují a poznávají. Doba je zrychlená, klade na nás velké nároky a myslím, že klíčové, jak se z toho nezbláznit je věřit sám sobě, že to jako vždy zvládne.
