V dnešním příspěvku vám přinášíme rozhovor s Patrikem Klicmanem, člověkem s profesním záběrem, který na první pohled působí jako tři různé příběhy v jednom. Je redaktorem webzinu Gaming Professors, doktorandem českých dějin na UJEP v Ústí nad Labem a zároveň se pohybuje v mezinárodním prostředí jako Professional Talent Acquisition ve společnosti Autodoc. V našem rozhovoru vám Patrik prozradí, jak se z vášně pro počítačové hry a historii zrodila unikátní profesní cesta, proč je kritické myšlení historika jeho tajnou zbraní v náboru a co mají společného recenze her s čtením životopisů.
Můžete se našim čtenářům představit? Jak jste se dostal k tak neobvyklé kombinaci činností? Redaktor herního webzinu, doktorand historie a recruiter v mezinárodní firmě?
Jmenuji se Patrik Klicman a můj profesní životopis možná na první pohled vypadá, jako by ho psali tři různí lidé, kteří se nemohli dohodnout. Působím jako redaktor webzinu Gaming Professors, doktorand českých dějin na UJEP v Ústí nad Labem a zároveň jako Professional Talent Acquisition ve společnosti Autodoc.
Všechno to vlastně odstartovala hra Age of Mythology. Právě ta ve mně jako v dítěti probudila hlubokou fascinaci bájemi a minulostí, která pak spustila lavinu. Začal jsem hltat – možná nezdravé – množství knih a pátrat po příbězích ukrytých v dějinách i ve fantasy světech. Akademická dráha tak pro mě byla naprosto přirozeným vyústěním této vášně.
Gaming Professors mi dnes umožňují tento kruh uzavřít a tvořit v obou těchto světech. A co se týče náboru? Jelikož se celý život víceméně pohybuji mezi lidmi a práce s nimi mě nabíjí, byla cesta k HR tak nějak automatická. Jednoduše jsem následoval to, co mě láká, a nakonec to do sebe hezky vše zapadlo. Musím říct, že jsem za to neskutečně rád. Mohu se totiž profesně realizovat ve všem, co mě baví, a nemusím dělat kompromisy
Co vás přivedlo ke studiu českých dějin a jaké téma zpracováváte ve své disertační práci?
Byla to přímá evoluce mé posedlosti příběhy. Jak jsem říkal, hry ve mně probudily zvědavost a ta mě donutila ležet v knihách a hledat, jak se ty „velké dějiny“ skutečně staly. Chtěl jsem jít pod povrch mýtů až k reálným pramenům.
Tomu odpovídá i moje disertace. Věnuji se Lednímu hokej v 60. a 70. letech 20. století v Československu. Nezajímá mě ale to, kdo dal kolik gólů. Fascinuje mě hokej jako komplexní historicko-kulturní fenomén. Zkoumám, jak sportovní prostředí reagovalo na uvolňování režimu a následnou normalizaci, jak se v něm zrcadlila politika i národní identity. Je to živé téma s obrovským přesahem do současnosti. A upřímně, když si uvědomím, že tento rozhovor vzniká týden před olympiádou, mám pocit, že aktuálnější a trefnější téma jsem si snad ani vybrat nemohl.
Jak se znalosti a metody z akademického prostředí promítají do vaší práce v náboru? Dá se kritické myšlení historika využít při posuzování kandidátů?
Rozhodně. Dokonce si dovolím říct, že je to moje tajná zbraň, kterou málokdo čeká. Většina lidí si pod historií představí biflování letopočtů, jenže podstata mého oboru spočívá v kritické práci s prameny. A co je životopis? To je přece klasický historický pramen často silně subjektivní, idealizovaný a psaný vítězem, v tomto případě kandidátem, který se chce co nejlépe prodat.
Textu proto nevěřím slepě. Hledám kontext, zkoumám kauzalitu: proč ten člověk změnil práci, co bylo skutečnou příčinou, jak jeho osobní narativ zapadá do reality trhu. Díky akademickému drilu dokážu poměrně rychle oddělit „faktickou historii“ od té „mytologie“. V náboru se tak ze mě stává badatel, který se nespokojí s povrchním nátěrem, ale jde po skutečné podstatě dovedností a charakteru člověka. A upřímně doufám, že i úspěšně.
Gaming Professors je poměrně specifický projekt. Co vás na herním žurnalismu baví a jakou roli v něm hrajete?
S herní žurnalistikou jsem nezačal až v Gaming Professors. První ostruhy jsem získával už dříve na jednom menším webu. Do týmu ‚Profesorů‘ jsem byl následně takříkajíc přizván a nyní tam působím jako klasický redaktor. Díky své slabosti pro fantasy světy ale nepíšu jen o hrách – často si beru na starost také recenze knih a komiksů.
A co mě na tom vlastně baví? Především je to pro mě skvělý kreativní ventil. Napsat kvalitní disertaci není nic jednoduchého, je to proces svázaný přísnými akademickými pravidly, citacemi a formální mluvou. Psaní pro web mi naopak dává mnohem větší svobodu a lehkost.
Když studujete represe, kádrování a všudypřítomný státní dohled, kterého bylo i to sportovní odvětví plné, začne to na vás dříve či později doléhat. Možnost ‚,přepnout”, vyčistit si hlavu jiným typem přemýšlení a ponořit se do fiktivních světů, je pro mě naprosto klíčovou formou psychohygieny. Zároveň mi to pomáhá udržet si lehkost v psaní, kterou bych v čistě akademickém textu hledal jen těžko.
Často se mluví o tom, že hraní her rozvíjí určité kompetence. Pozorujete u kandidátů z herního prostředí nějaké specifické dovednosti, které oceňujete?
Upřímně? Na to, zda mají hráči obecně rozvinutější kompetence než nehráči, si netroufám odpovědět. Vím ale, že s kolegy z redakce dokážu mluvit snad úplně o všem, takže minimálně určitý rozhled tam je.
V náboru to však vnímám jinak. Pro mě je gaming naprosto neocenitelný ice breaker. Pohovor je pro kandidáta stresující situace. Když ale v životopise – a u nás se koníčky uvádějí naštěstí stále často – uvidím zmínku o hrách, je to skvělá nahrávka. Můžeme se chvíli bavit o něčem, co má ten člověk rád, opadne z něj nervozita, prolomíme ledy a najednou se bavíme přirozeně a lidsky. A to je pro navázání vztahu často důležitější než kdejaká teoretická poučka o kompetencích.
Ve své profesní filosofii zmiňujete důležitost přímé, ale slušné komunikace. Jak tento přístup uplatňujete při práci s kandidáty i hiring manažery?
U kandidátů je to o elementární slušnosti. Vždy se snažím dávat férovou a konkrétní zpětnou vazbu. Přijde mi to mnohem lepší a důstojnější než jen poslat strohý, věcný email – obzvlášť v momentě, kdy už jsme spolu prošli některým kolem a věnovali si navzájem čas.
Co se týče hiring manažerů, jejich volbu a názor plně respektuji. Jsou to oni, kdo si budují svůj tým, a nejlépe vědí, koho přesně potřebují. Nicméně moje role není jen slepě přikyvovat. Pokud mi u kandidáta něco ,,neštimuje” nebo vidím riziko, které oni třeba přehlížejí, říkám to rovinu. Věřím, že právě tahle otevřenost je pro úspěšnou spolupráci klíčová.
Jaká jsou podle vás největší úskalí současného náboru a jak se jim snažíte předcházet?
Bezvýhradně je to lokalita. Působíme v České republice na Chebsku, což s sebou nese specifické výzvy. Najít zde, na okraji republiky, vysoce kvalifikované seniorní specialisty, je zkrátka složitější disciplína než ve velkých metropolích. Často narážíme na omezený místní trh nebo na fakt, že lidé automaticky míří za prací za hranice.
Snažím se k tomu ale nepřistupovat s rezignací, nýbrž zvýšenou aktivitou. Vím, že pasivní čekání na životopisy tady nefunguje. Mojí strategií je dlouhodobé a cílevědomé budování dobrého jména Autodocu v regionu. Chci ukazovat, že jsme skutečně reprezentativní a stabilní zaměstnavatel, který nabízí mezinárodní prostředí přímo v místě bydliště.
Často jde o mravenčí práci – o vysvětlování a boření mýtů, že za kvalitní kariérou se musí dojíždět hodiny daleko. Není to vždy snadné, ale tento proaktivní přístup a důraz na pověst firmy je jedna z cest, jak ty správné lidi nejen najít, ale i přesvědčit.
Absolvoval jste zahraniční stáže a získal řadu certifikací. Která z těchto zkušeností vás nejvíce formovala?
Zásadní pro mě byly dvě zahraniční zkušenosti – roční pobyt na Otto-Friedrich-Universität v německém Bambergu a následně výzkumná stáž na University of Oulu ve Finsku. Především Finsko, kde jsem se podílel na dvou velkých mezinárodních projektech, pro mě byla obrovská škola.
Nemyslím tím ale jen zlepšení jazyka nebo zisk kreditů, což je takový automatický základ každého výjezdu. Klíčové pro mě bylo vidět na vlastní oči propastné rozdíly ve fungování systémů. O finském školství se často mluví jako o nejlepším na světě a po této zkušenosti nemohu jinak než souhlasit. Vidět tu efektivitu a přístup v praxi vám opravdu otevře oči.
Co se týče certifikací, v poslední svou pozornost stáčím hlavně k oblasti AI. V tomhle mi skvěle nahrává jak Autodoc interními školeními, tak univerzita. Nemám jeden konkrétní ,,zlatý certifikát.“, který bych si zarámoval nad postel. Spíše si vážím možnosti se v této oblasti kontinuálně vzdělávat, protože to vnímám jako nutnost pro udržení kroku s dobou.
Jak se vám daří balancovat mezi třemi tak odlišnými aktivitami? Máte nějaký systém nebo rutinu, která vám pomáhá?
Je to především o organizaci času. Nejsem jen stroj na práci a snažím se věnovat maximum času i rodině, takže mým základním pravidlem je, aby se mi jednotlivé činnosti nekřížily. Svět her, knih a psaní se tak často odehrává až po nocích, kdyje doma klid.
Musím ale zmínit jednu zásadní věc, bez které by to nešlo – podporu zaměstnavatele. Vedení v Autodocu, ať už má manažerka v Berlíně nebo čeští jednatelé, je vůči mému doktorskému studiu neuvěřitelně vstřícné. Díky benefitu flexitimu a ochotě se domluvit si můžu práci uzpůsobit tak, abych mohl odjet na univerzitu nebo konferenci, kdykoli je to potřeba. Mít zaměstnavatele, který chápe, že vaše vzdělávání je přínosem i pro něj, je v tomhle klíčové.
Co mají společného psaní o hrách a nábor lidí? Kde vidíte průsečíky?
Možná to bude znít překvapivě, ale společným jmenovatelem je příběh. Když píšu recenzi, snažím se analyzovat narativ hry, pochopit motivace postav a sdělit čtenáři, proč by ho to mělo zajímat. V náboru dělám vlastně to samé.
Životopis není jen seznam dat, je to kariérní příběh. Já musím být ten, kdo ho umí přečíst, pochopit souvislosti a odhadnout, jak bude tento příběh pokračovat v našem týmu. V obou případech jde o práci s informacemi, empatii a schopnost srozumitelně komunikovat.
Jak se podle vás změnily požadavky na kandidáty v posledních letech? Co je dnes klíčové?
Posouváme se od encyklopedických znalostí k adaptabilitě. Technologie se mění tak rychle, že lpět na jedné konkrétní dovednosti, kterou jste se naučili před deseti lety, dnes jednoduše nedává smysl. Firmy dnes hledají lidi s tzv. growth mindsetem, kandidáty, kteří se nebojí učit nové věci, umí kriticky myslet a zapadnou do týmu. To, jestli umíte nazpaměť všechny funkce v konkrétním softwaru, je až druhotné. To vás můžeme doučit. Ale charakter a chuť na sobě pracovat, to si musíte přinést sami.
Co byste poradil lidem, kteří zvažují podobně rozkročenou kariéru napříč více obory? Jaké první kroky by měli podniknout?
Neřekl bych přímo ,,poradil”, spíše mohu sdílet, co pomohlo mně. Tím nejdůležitějším krokem bylo přestat řešit, jestli k sobě ty obory na první pohled pasují, a nebát se být tak trochu hybrid. Dlouho jsem měl pocit, že si musím vybrat jen jednu cestu, abych byl brán vážně. Postupem času jsem ale zjistil, že síla je v kombinaci.
Místo hledání rozdílů jsem začal hledat synergie. Historie mi dala kritické myšlení, které denně využívám v náboru, a psaní o hrách mi zase dává lehkost ve vyjadřování. Pokud bych měl zmínit jeden krok, je to odvaha vykročit z nalajnované cesty a zkusit ty světy propojit. Když vás to baví, ten průsečík se vždycky najde.
Je něco, co byste chtěl vzkázat našim čtenářům, ať už těm, kteří hledají práci, nebo těm, kteří hledají vlastní cestu mezi více vášněmi?
Asi jen to, aby byli upřímní k sobě i ke svému okolí. Ať už hledáte práci, nebo svou vášeň, nesnažte se stylizovat do role, která vám nesedí, jen proto, že je to momentálně ,,in”. V životopise i v životě vždycky nejvíc zaujme autenticita.
A pokud máte rádi věci, které jsou zdánlivě neslučitelné – třeba historii s hokejem nebo byznys s gamingem – nestyďte se za to. Právě na těchto nečekaných průsečících totiž často vznikají ty nejzajímavější příběhy i kariéry.
