V dnešním příspěvku vám přinášíme rozhovor s Monikou Pliešovskou, certifikovanou koučkou, lektorkou a metodičkou, která svou profesní dráhu začala v pletařském průmyslu a téměř ve čtyřiceti letech se odvážně vydala zcela novým směrem – do školství a osobního rozvoje. Dnes se věnuje vzdělávání pedagogů v oblasti digitálních technologií, komunikace, emocí a wellbeingu a propojuje tak zkušenosti ze dvou odlišných světů – výroby a školy. V našem rozhovoru se dozvíte, proč je právě psychická pohoda učitelů základem kvalitního vzdělávání, jak si nastavit zdravé hranice v digitálním prostředí a jak může koučink pomoci každému, kdo stojí na životní křižovatce.
Můžete se našim čtenářům představit? Jak byste popsala svou cestu od pletařského průmyslu přes školství až ke koučinku a lektorské činnosti?
Zjednodušeně bych řekla, že jsem Monika Pliešovská – žena, která miluje život na Vysočině, tvoření, sport i knížky. A zároveň jsem profesionální certifikovaná koučka (CPC), lektorka a metodička. Pracuji s lidmi individuálně, ve firmách i ve školách. V roli lektorky se zaměřuji na osobnostně sociální rozvoj a na integraci digitálních technologií, převážně ve vzdělávání, ale také ve firemním prostředí či pro širokou veřejnost. Využívám zkušeností ze dvou světů, které mě formovaly – z výroby i ze školství.
A jaká byla moje cesta? Upřímně, dlouho jsem si myslela, že celý profesní život strávím v pletařském průmyslu. Vystudovala jsem dvě průmyslovky – textilní technologie a oděvnictví a prošla jsem různými pozicemi v pletařské firmě. Pak ale přišel zlom, firma ukončila činnost a mně se doslova převrátil svět. Ocitla jsem se na životní křižovatce a hledala nový směr.
Naskytla se možnost začít pracovat ve škole. A já se téměř ve čtyřiceti letech rozhodla pro skutečně zásadní změnu. Součástí byla i moje volba doplnit si vysokoškolské vzdělání, protože jsem cítila, že pokud chci ve školství pracovat, je to důležité. V kombinované formě jsem vystudovala Sociální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně.
Koučink a osobní rozvoj mě ale zajímaly už před studiem, a tak VŠ byla jen další kapitolou na cestě k dalším znalostem a dovednostem. Získala jsem například státnici z aplikované psychologie a následně absolvovala certifikace v celostním koučinku, NLP a řadu dalších kurzů.
Ačkoliv jsem ze školy po letech odešla, školství jsem neopustila úplně. Dnes se už několik let věnuji tomu, co propojuje všechny mé zkušenosti – koučování dospělých a lektorské práci.
Rozhodla jste se pro radikální profesní změnu téměř ve čtyřiceti letech, včetně studia na vysoké škole. Co vám dodalo odvahu k tak zásadnímu kroku a co bylo na té cestě nejtěžší?
Ano, změna to byla velká – ale pro mě vlastně ne tak překvapivá. Mám dvě dcery a už když byly malé, vymýšlela jsem pro ně různé aktivity. Jednou si dokonce moje mladší dcera postěžovala, proč ona musí mít tak aktivní maminku. Takže práce s dětmi pro mě nebyla úplnou neznámou.
Odvaha přišla zevnitř. Vycházela z mé osobní zkušenosti s hledáním rovnováhy a smyslu v životě. Byla to příležitost vydat se jinou cestou, která pro mě byla lákavá i logická. A samozřejmě tam byl i racionální aspekt – pokud chci pracovat ve školství, potřebuji odpovídající vzdělání.
Co bylo nejtěžší? Spíše, než těžké bych to popsala jako náročné na organizaci. Během pěti let kombinovat studium, práci a rodinu vyžaduje disciplínu, priority a velkou dávku vnitřní stability. Jsem vděčná své rodině za podporu a trpělivost – bez ní by to nešlo.
Upřímně musím říct, že jsem se na většinu přednášek těšila. Byla to změna prostředí, nové informace, zajímaví lidé, inspirace. Jedinou věc, kterou bych označila za těžkou pro mě, byla angličtina, právě jí jsem musela věnovat nejvíc času. Ale jazyky jsou pro mě výzvou celý život, takže nic překvapivého.
Jak vás zkušenosti z výrobního prostředí ovlivnily v pozdější práci s lidmi – ať už ve školství, nebo v koučinku? Čerpáte z „obou světů“ i dnes?
Ano, čerpám z obou světů dodnes.
Z výrobního prostředí si nesu především porozumění tomu, jak klíčové jsou vztahy na pracovišti. Znovu a znovu se mi potvrzuje, že právě vztahy jsou tím, co člověka v práci drží – nebo ho naopak donutí odejít. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe, mít respekt k ostatním a zvládat situace, které jsou psychicky náročné. Ať už šlo o komunikaci nebo zavádění nepopulárních opatření. Neustále jsem si ověřovala, jak důležité je umět věci srozumitelně vysvětlit v podstatě komukoli.
Důležitá je i odpovědnost za své vlastní rozhodnutí, nehroutit se pod tlakem, umět stanovit priority, zvládnout skloubit rodinu s prací a v těch nejtěžších dnech se prostě zvednout a jít dál. A zároveň vidět, jak moc dokáže podržet dobrý tým, jak člověku dodá energii pocit z dobře odvedené práce a úspěchu, a jak je motivující možnost růst a posouvat se.
Mohla bych pokračovat dlouho… Ale neméně důležitý je i můj pohled rodiče, který pracuje na plný úvazek a zároveň má děti ve škole – a později i pohled zaměstnance školy. Tyto perspektivy se mi hodily.
Věnujete se koučinku a lektorské činnosti zaměřené především na pedagogy. Proč právě tato cílová skupina?
Využila jsem příležitosti pracovat jako lektorka dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků pro vzdělávací společnost ITveSkole.cz, kde stále částečně působím. Díky tomu mám možnost propojit dva světy, které mě provázejí – výroby a školy. Věnuji se zavádění inovativních metod do vzdělávání, hlavně v oblasti digitálních technologií. V rámci firmy jsem pracovala i jako desinatérka, tedy člověk, který programuje a vytváří první prototypy, takže technologie znám velmi „zblízka“.
Současně se věnuji i osobnostně sociálnímu rozvoji pedagogů, dnes často shrnovanému pod pojem „wellbeing“. Tady čerpám z vedení lidí ve firmě a ze znalosti školního prostředí. Zůstávám ale otevřená i firmám a široké veřejnosti – protože témata komunikace, emocí a práce se stresem jsou důležitá pro nás pro všechny.
Wellbeing pedagoga je téma, které silně rezonuje – zvláště po covidovém období. Jak vnímáte aktuální stav psychické pohody učitelů v českém školství?
Školství je velmi živý organismus a já si netroufám hodnotit stav psychické pohody pedagogů – od toho jsou výzkumy. Co ale mohu říct ze své zkušenosti, je viditelný posun ve způsobu, jakým pedagogové přistupují ke své vlastní duševní pohodě. Vnímají, že je potřeba o sebe pečovat. Mladší pedagogové mluví o svých pocitech a obavách celkem otevřeně, starší generace se tomu postupně učí.
V každém případě je to můj obecný pohled ze školení, je potřeba si uvědomit, že školení probíhá většinou pro celý pedagogický sbor, a to má určitě na celý průběh vliv. Přesto je pro mě důležité, že pedagogové mají prostor zastavit se, přemýšlet o sobě a odnést si právě to, co je pro ně aktuální – aniž by museli sdílet víc, než chtějí.
Mám, ale svůj osobní pocit, že se wellbeing přesunul převážně na žáky, což je v pořádku, ale pedagogové se upozadili. A přitom oni jsou tím základem, který drží třídu i atmosféru v ní.
Ve svých seminářích propojujete komunikaci, emoce a asertivitu. Proč je podle vás tato trojice klíčová pro udržitelnou pedagogickou práci?
Přidala bych ještě vztahy – osobní i pracovní. Bez nich se v životě neobejdeme.
Komunikace ve škole probíhá na několika úrovních. Pedagog komunikuje s kolegy – na profesní i soukromé bázi, s vedením školy, žáky, rodiči, a čím dál častěji i přes sociální sítě. A nesmíme zapomínat ani na komunikaci s veřejností, sice v zastoupení školy, ale každý jedinec tedy pedagog je součástí image školy.
Stává se, že některé situace jsou přirozeně obtížné, proto je důležité znát vlastní hodnotu, mít zdravě nastavené hranice, dokázat být asertivní, rozumět svým emocím a umět je zpracovat.
Všichni bychom chtěli, aby naše děti učili pedagogové, kteří vedle své odbornosti jsou v pohodě. Stále platí to, že pedagog je pro dítě určitý vzor a může ho svým chováním ovlivnit, aniž by si toho byl plně vědom.
Jak vypadá práce s emocemi v praxi? Jaké techniky nebo přístupy používáte, aby si pedagogové dokázali emoce uvědomit a zdravě je zvládat?
Emoce jsou naší přirozenou součástí. Provází nás každý den a výrazně ovlivňují, jak se díváme na svět. Jednoduchý příklad: pokud zjistíte, že jste dostali odměnu a pochvalu, svět je hned barevnější a problémy se zdají menší. Pokud se stane pravý opak, atmosféra uvnitř i kolem vás se okamžitě změní.
Základem je pozorování sama sebe a můžeme si položit pár jednoduchých otázek:
Co se se mnou děje? Co přesně ve mně tato situace vyvolává? Jaké reakce se objevují – a proč právě tyto? Co chci udělat dál? Co mohu dělat?
V pedagogické praxi to někdy přirovnávám k práci s chybou: když chybu najdu, mohu ji opravit. Pokud si zvědomím emoci a následně pocit, mohu s tím dál pracovat. Techniky jsou individuální – někomu pomůže fyzická aktivita, jiný potřebuje ticho, další volí krátkou mindfulness techniku. Důležité je najít si to, co funguje právě mně.
Digitální wellbeing je poměrně nový pojem. Můžete přiblížit, co si pod ním představit a proč je důležité nastavovat hranice i v digitálním prostředí?
Jsem ráda za tuto otázku. Sama si digitální wellbeing překládám jednoduše jako „digitální pohodu“. Je to oblast, která bude podle mě stále důležitější, protože on-line svět už dávno nelze oddělit od toho off-line. Je dobré si uvědomit, jak digitální technologie vstupují do našeho života, jak nás ovlivňují.
Typickým příkladem jsou notifikace. Telefon pípne a my automaticky reagujeme – jako by říkal „Podívej se na mě teď hned“, často nevědomky. Nebo když si projdete telefon a zjistíte, kolik aplikací vám za poslední rok přibylo. Každá z nich sbírá data, personalizuje nabídky, ovlivňuje naše nákupy i pozornost.
A jsme opět u emocí. V mozku se aktivuje systém odměn už jen tím, že se na telefon podíváme. Je to rychlá odměna, snadno dostupná, hned po ruce – něco jako digitální šidítko. Právě proto mají lajky nebo upozornění tak silný efekt. Zkuste si zapisovat, kolikrát za den sáhnete po telefonu. Možná vás to překvapí. Nebo si položte prostou otázku: „Proč teď vlastně beru telefon do ruky?“
Myslím, že je velmi důležité stanovit si v digitálním prostředí vlastní hranice a dodržovat je. Digitální technologie jsou tu proto, aby nám pomáhaly, a ne nás nenápadně ovládaly.
Syndrom vyhoření je v pomáhajících profesích stále častější. Jaké varovné signály byste doporučila nepodceňovat a jak jim lze včas předcházet?
Některé příznaky vyčerpání zažije občas každý – únava nebo krátkodobý pocit, že nás práce netěší. Důležité je rozlišit, kdy jde jen o přechodnou fázi a kdy už se začíná ozývat hlubší problém.
Doporučuji pro začátek jednoduché cvičení: vezměte si papír, rozdělte jej na dvě poloviny, vlevo napište plusy, vpravo mínusy. Zamyslete se nad svou prací a sepište vše, co dobrého vám přináší – i drobnosti, na kterých záleží právě vám. A pak napište, co vám bere. Nakonec plusy a mínusy porovnejte. Pokud převažují mínusy, je to signál zastavit se a začít hledat cestu, co změnit.
Můj postřeh ze školení, když je jedno z témat syndrom vyhoření: Na začátku školního roku jsou pedagogové většinou plni energie a nadšení. Ke konci roku už bývá únava znatelná.
Nedávno jste propojila koučink s ateliérem – prostorem pro zastavení a tvorbu. Jak tento unikátní koncept vznikl a co v něm klienti nacházejí?
Od mala velmi ráda tvořím rukama (šití, pletení, háčkování, mozaika atd.) a jsem nadšená ze skla. Ale na práci se sklem, věnuji se Tiffany technice, potřebujete prostor. Před několika lety mi můj manžel vybudoval Ateliér Srdcem na půdě. To je můj prostor, kam chodím relaxovat, odpočinout si od digitálního světa, tam není místo pro jiné myšlenky, tam se soustředím jen na tvorbu.
A právě to mě vedlo k tomu vše propojit – tvoření, seberozvoj a laskavý prostor pro zastavení. Tak vznik můj koncept Koučink & Ateliér, kde koučovací rozhovor propojím s tvořením, tj. začneme přemýšlet trochu jinak, uvolníme mysl a obnovíme propojení obou hemisfér. Zapojíte ruce a odnesete si i něco malého pro začátek Vaší změny.
Ale kdo by chtěl jen relaxovat a tvořit může, pořádám kurzy Tiffany techniky, více se můžete dočíst na webových stránkách www.ateliersrdcemmp.cz
Koučink si mnozí stále pletou s poradenstvím nebo terapií. Jak byste jednoduše vysvětlila, co koučink je, komu je určen a co od něj může člověk očekávat?
Koučink je pro mě cesta k sobě. Jemný, ale velmi účinný nástroj, který pomáhá řídit změnu v osobním i profesním životě. Je to proces, který člověka vede z bodu A do bodu B – postupně, bezpečně, s respektem k jeho tempu.
Pomáhá objevovat potenciál, posiluje sebehodnotu a sebevědomí, otevírá nové možnosti. Koučink je rovnocenný rozhovor mezi dvěma lidmi. Kouč neradí, není mentor ani terapeut. Klade otázky, které bychom si běžně nepoložili, a tím otevírá cestu k vlastním řešením.
Vy si stanovujete cíle, která jsou v souladu s vámi. Vy rozhodujete o dalším kroku, ale tím také za sebe berete zodpovědnost. Koučování je prostor, kde se můžete zastavit, nadechnout, uvidět sami sebe a sledovat svůj posun.
Jakou roli hraje v procesu změny sebereflexe? Pracujete s konkrétními technikami, které lidem pomáhají se zastavit a podívat se na svůj život s odstupem?
Podle mě u sebereflexe začíná úplně všechno. A zároveň je to to nejtěžší – podívat se pravdivě na sebe sama.
Technik je mnoho. Uvedu jednu jednoduchou, kterou může zkusit každý: napište si pod sebe vše, co jste v životě zvládli, na co jste pyšni, kde se vám podařilo obstát, vše, co je důležité jen a jen pro vás, i kdyby to byla drobnost. Následně se na to podívejte a položte si otázku, zda jste to zvládli sami, nebo s pomocí. Můžete si to barevně rozlišit.
Máme možnost si uvědomit nebo připomenout vlastní schopnosti, zdroje, možnosti a často i to, že jsme toho dokázali mnohem víc, než si připouštíme.
Pokud nás čte někdo, kdo právě stojí na své životní křižovatce – ať už zvažuje profesní změnu, cítí první příznaky vyhoření nebo hledá větší vnitřní pohodu – co byste mu doporučila jako první krok?
První krok je vždy cesta k sobě. Doporučuji vzít papír nebo otevřít dokument v počítači a začít psát. Přenést myšlenky z hlavy na papír, má podle mého názoru velký význam. V hlavě se nám to různě promíchává, komplikuje, opakuje, ale na papír to potřebujeme přenést ve srozumitelné formě, tím si myšlenky utřídíme. Ujasníme si podstatné.
Je dobré zastavit se a uvědomit si, jak se cítím, jaké mám pocity, konkrétně. Nestačí jen nejsem v pohodě, protože co to pro vás znamená, že nejste v pohodě?
Uvedu příklad: jsem unavená, co potřebuji, abych nebyla unavená? Každý to bude mít jinak, někdo potřebuje prospat dva dny, někdo potřebuje změnu prostředí, někdo potřebuje pomoc v zaměstnání doma ….
A pak určitě vyhledat kouče😊www.koucinkmp.cz
