V dnešním příspěvku vám přinášíme exkluzivní rozhovor s Kateřinou Nogolovou, psycholožkou, koučkou a mentorkou, která propojuje dva zdánlivě odlišné světy – tvrdý byznys a hloubku psychologie. Kateřina prošla cestou od vedení týmů a firem v prostředí, kde vládl výkon a čísla, až k pochopení, že skutečný úspěch spočívá v lidech samotných. Dnes pod značkou #zOCELení pomáhá leaderům, manažerům a majitelům firem najít vnitřní pevnost, autenticitu a odolnost – ne ve smyslu tvrdosti, ale flexibility. V našem rozhovoru Kateřina odkrývá, jak psychologie transformuje byznys, proč je autenticita konkurenční výhodou a jak najít rovnováhu mezi profesním výkonem a osobní celistvostí.
Můžete se našim čtenářům představit a přiblížit svou cestu od byznysu a vedení firem k psychologii a koučinku?
Psychologii jsem vystudovala a chvíli jsem se tím i zabývala, ale tu plnohodnotnou kariéru jsem začínala v byznysu. Tam kde tehdy vládl výkon, čísla a tlak. Vedete týmy, reorganizujete, optimalizujete, nastavujete strategie a řešíte krize. A to všechno do st často s cílem toho nejlepšího čísla. A právě tam jsem si uvědomila, že to, co skutečně rozhoduje o úspěchu, nejsou tabulky ani KPIs, ale hluboká podstata těch lidí jako takových. Víme, že je vše o lidech, ale jít v tom trochu dál mě pak zaměstnávalo čím dál víc. Schopnost rozumět víc a víc motivům, reakcím, prostě lidem – sobě i ostatním. A tak se stalo, že jsem zase u psychologie. Kruh se uzavírá 😊
Z manažerky jsem se postupně stala psycholožkou, koučkou a mentorkou, jakkoliv chcete aby se tomu dnes trendy říkalo, ale pořád zůstávám propojená s prostředím, odkud pocházím. To propojení dvou světů – tvrdého byznysu a hloubky psychologie – je dnes asi i moje největší výhoda.
Říkáte, že „psychologie má své hluboké uplatnění právě tam, kde vládne tlak na výkon“. Jak se to projevuje v praxi?
Osahala jsem si na vlastní kůži obecně známý fakt, že „krize odhalují ryzí charaktery“ a právě s tím souvisí i ten tlak. V tlaku se ukazuje, jak na tom člověk doopravdy je. Když je klid, pohoda, standard, zvládne situaci de facto každý. Ale pod tlakem se objevujeme my a naše vzorce – jak zvládáme stres, konflikty, změny, nejistotu, naše reakce a emoce mluví víc než my sami.
Psychologie v byznysu není o “terapii na poradě”, ale o pochopení lidského fungování a zasazení do daného kontextu a schopnosti z toho vytěžit maximum. Když manažer rozumí sobě a lidem ve svém týmu, dokáže vytvářet prostředí, kde se dosahuje výkonu bez destrukce, mnohem víc přirozeně, ve větším bezpečí pro všechny.
Co vás vedlo k vytvoření projektu #zOCELení a co pro vás osobně tento koncept symbolizuje?
#zOCELení vzniklo z potřeby dát jméno tomu, jak o světě a propojení psychologie a businessu uvažuji a taky je to trochu vedle dvojsmyslu i pocta oboru, který mi umožnil vyrůst – lidsky i profesně. Projekt #zOCELení pro mě taky symbolizuje cestu růstu – od přetvářky k vnitřní pevnosti, je to o hledání svého „pevného“ ocelového ukotvení ve světě.
Ne ocel v smyslu tvrdosti, ale v smyslu všech jejích vlastností a její výjimečnosti. Jde o to vydržet, nezlomit se – a přitom zůstat sám sebou, když se bavíme nejen o pracovním životě.
#zOCELení je pro mě dnes asi už značka, platforma i osobní filozofie. Pro všechny, kdo chtějí být #zOCELení, ať už to pro ně znamená cokoliv.
Říkáte, že odolnost neznamená tvrdost, ale flexibilitu. Jak s tímto principem pracujete při sparringu s leadery, manažery a majiteli firem?
Snažíme se pracovat s tím, že ne vždycky síla neznamená „vydržet za každou cenu“. Hodně je to primárně o práci sám se sebou- kdy zabrat a kdy povolit. Kdy se ozvat a kdy ustoupit. A potom jak díky tomu taky přistupovat k lidem. I styl vedení a práce s lidmi se nám strašně vyvíjí – podívejme se na Pány Ředitele v 70. letech a dnes… 😊
Odolnost je spíš o flexibilitě, adaptaci, pružnosti v rámci kontextu než o důrazu na „sterilní“ výkonu. Manažer, který si dovolí být „autenticky lidský“, je paradoxně efektivnější – protože mu lidé věří. A důvěra je pak základ…snad všude.
Jak se podle vás proměňuje pojetí leadershipu – z „řízení výkonu“ na „vedení lidí“ – v současném světě plném změn a nejistoty?
Začínali jsme na ředitelé, kteří řídili, někdy skoro až bičem a neodporovalo se nám. Pak byl dobrý lídr ten, kdo měl a sdílel odpovědi. A dnes je to asi ten, kdo umí klást otázky, zapojuje, poslouchá, ale hlavně přebírá odpovědnost, směřuje – když to hodně zjednoduším.
Leadership se přesouvá od kontroly k důvěře, od řízení k inspiraci. Lidé už nechtějí být řízeni dálkovým ovladačem, chtějí být vedeni ve smyslu inspirace/role-modelingu – někým, kdo sám stojí pevně. A v době chaosu je největší jistotou lidskost a právě ta pevnost – morální, hodnotová, přístupová… asi to #zOCELení v tomhle pojetí 😊
Ve svých textech mluvíte velmi otevřeně o mnohém z pracovního prostředí. Taky se dotýkáte témat jako vyhoření a tlaku na výkon. Jakých signálů by si měl každý člověk umět u sebe podle vás včas všimnout?
Když se radost změní v povinnost. Když se tělo ozývá – třeba únavou, bolestmi, problémy se spánkem atp. ale hlava říká „musíš“. Když se přestaneme těšit – i na věci, které jsme dříve měli rádi, milovali jsme je. Máme víc smutných smajlíků než těch smějících se.
Vyhoření už myslím, máme jako společnost docela zmapované. Bylo to jedno z prvních témat. Dnes na to krásně reagují i firmy ve vazbě na péči o své zaměstnance – vídáme sabatikal jako běžný nástroj, navýšení regeneračního volna a mám obrovskou radost, že se paleta témat, kterými se zabýváme výrazně rozšiřuje. Psychologická pomoc zaměstnancům není dnes už výjimečný benefit, začíná to být velice rozšířené.
Jakou roli podle vás hraje autenticita a schopnost „být sám sebou“ v prostředí, kde se často očekává perfektní výkon a jistá tvrdost?
Obrovskou. Ale autenticita se často zaměňuje za „říkám všechno, co si myslím“.
Ve skutečnosti jde o vnitřní integritu – nebýt jiný, než jsem. Dělat vše co je v souladu s mým nastavením (vnitřním, hodnotovým…)
Zároveň je autenticita a vnitřní integrita dle mého názoru jedna z hlavních oblastí, která je zkoušena. Manažeři se často dostávají do vnitřních konfliktů – morálních, hodnotových, osobnostních a ty vnitřní boje jsou nejčastěji to, na co narážíme při konzultacích a sparringu.,
Co považujete za nejčastější mýtus o psychologii v byznysu?
Že psychologie je „měkká“ disciplína. Velice ráda dávám k dobru nadsázku „Jak odvážná jsem musela být, když jsem ocelářům tvrdila, že psychologie je exaktní věda“ 😊 To asi popisuje vztah průmyslu k psychologii. Nebo spíše popisoval. Situace se změnila a věřím, že se ještě více změní. V některých firmách už vidíme, že boří ten mýtu, že psychologie patří „tak maximálně do HR nebo na školení“, ale ne do strategických rozhodnutí. Kolik psychologů pracuje na obchodních strategiích při vyjednávání, jak si nákupní týmy realizují facilitační workshopy jak analyzovat dodavatele a jaké strategie u něho mohou být funkční, jak obchodníci využívají při marketingových strategií psychologické průzkumu… a to se bavíme de facto o technických jednoduchých příkladech, kdy psychologie proniká do „řemesla businessu“
Firmy, které aktivně uchopí psychologii, mají dle mého i konkurenční businessový náskok, nejen ten „HR“.
Jaké konkrétní principy nebo nástroje se vám v praxi osvědčily při práci s týmy, které procházely obdobím vysokého tlaku nebo změn?
Nejvíc funguje jednoduchost: pojmenovat, co se děje. Vysvětlovat to tak, že to pochopím i já 😊a zapojovat – jednoduše „sdílení“. Lidé zvládnou téměř cokoli, pokud rozumí proč a je to jednoduché.
V praxi jsem používala nejen znalost využití psychologických efektů, ale taky mi to pomáhalo pro kolegy dotvářet scénáře, vysvětlovat kontext, situaci z jiného úhlu pohledu, facilitovat taky konflikty. A zásadní byla komunikace, vždy! Změny jsou de facto stres, úzkost, deprese – když to pojmenuji nadneseně… takže když to uchopíte jako psycholog, více, že musíte i do týmu nastavit nějaké zklidňující, ujišťující techniky. Leader je na palubě od toho, aby posádku obdobím krize a změn provedl klidně, strukturovaně, jistě..byl pevným bodem. No a tady vidíme i konkrétní tlak na manažery, no a nedopřejte jim teď psychologa i pro tento konflikt. Mají být klidným, pevným přístavem…ale co když uvnitř mají taky strach, nejistotu, obavy…. A že většinou taky mají! 😊
Mluvíte také občas o ženské síle v mužském světě – jaké výzvy dnes podle vás ženy ve vedení nejčastěji řeší a jak je možné je podpořit?
Ženy často zápasí podle mě už ne s muži, ale samy se sebou. S pochybnostmi, jestli „na to máme“, s pocitem, že musíme být stoprocentní všude. Ta kombinace těch rolí, co jsme si nabraly – manželky, matky, manažerky, superfitnessky, modelky amatérky… a bůh ví co ještě. Často si kladu otázku, kolik tlaku na sebe v tom prostředí vytváříme samy a kolik to okolí.
Pomáhá sdílení a rolemodeling – ženy, které ukazují, že síla a zranitelnost se nevylučují. Źe není třeba rezignovat na ženskost a chodit „jen v kalhotech“ abych mohla být úspěšná. „Kluci přece taky nepláčou… 😊 „
Podpora pro mě ale zase neznamená vytvářet „ženské koutky“ v byznysu, ale transparentní rovnocenné prostředí, kde může být každý kým chce být – bez ohledu na pohlaví, věk…Myslím, že je průnik mužských a ženských „světů“ oživující a inspirující. Mám však teď pocit, že se nám to více naopak bohužel polarizuje – ženské iniciativy, ženské konference, konference pro ženy ženám apod. Tím si možná víc škodíme v tom velkém měřítku než pomáháme.
Jakou roli hraje podle vás firemní kultura a otevřená komunikace v tom, aby lidé mohli růst a neztráceli sami sebe?
Kultura je neviditelný rámec všeho. Můžete mít nejlepší strategii, perfektní EBITDu😊 ale pokud se lidé bojí, nemluví, nesdílí, pak to nefunguje.
Otevřená komunikace je prevence konfliktů, frustrace i odchodů.
Firmy, které pěstují dialog vytváření základ pro bezpečí. Bezpečné prostředí na pracovišti je pro mě základ – nejen fér odměňování, BOZP/PO, ale i to, že mohu vyjádřit svůj názor, že mohu přijít se svojí troškou do mlýna, že máme transparentní procesy… důvěra a bezpečnost jsou podle mě alfou a omegou vnitřního fungování firem.
Co pro vás osobně znamená „zůstat celistvá“ – a jak s tím pracujete s ostatními?
Celistvost pro mě znamená nebýt rozpolcená mezi tím, co cítím, ctím a co ukazuju. „nekážu vodu a nepiju víno“. Zároveň vnímám vše v celém kontextu – situaci, člověk, místo, čas…pokud to jde.
Pracuji hodně s propojováním, s celým systémem – propojit hlavu, srdce a tělo – rozum a emoce – Co si myslím a co dělám… zda je to v souladu.
Když člověk žije v souladu se sebou, dělá to, co s ním rezonuje a odmítá věci, které by rušily např. jeho integritu, zvládne pak výrazně snáz i tlak zvenku, krize, změny…
Takže ano, často se brodíme v sebereflexi, sebedefinici, sebepoznání, ukotvení sebe v nějakém systému a od toho pak přistupujeme i k problémům, pracovním věcem okolo apod.
Pokud byste měla lidem v byznysu i mimo něj předat jednu myšlenku, která vás provází celým vaším profesním i osobním životem – jaká by to byla?
„Je to jenom práce“ … Se vším respektem k zaměstnavateli, šéfovi i kolegům, Se vším respektem k houževnatosti v práci, vytrvalosti zodpovědnosti, loajálnosti…v práci umíme zpravidla všechno vyřešit. Ano, často je to dražší, delší, obtížnější, komplikovanější pro více lidí apod. ale dá se to vyřešit.
To, co často už moc snadno vyřešit bohužel nejde, jsou věci za dveřmi práce, za dveřmi kanceláře – rozvody, problémy s dětmi, úmrtí, nemoci – prostě: rodina, zdraví, život.
Proto ta odstupová perspektiva k práci.
