V dnešním příspěvku vám přinášíme exkluzivní rozhovor s Matějem Žákem, energickým manažerem v energetickém sektoru, který ve své práci propojuje leadership s principy osobního rozvoje a psychologické odolnosti. Matěj je absolventem tří postgraduálních programů zaměřených na leadership, koučování a mentální trénink a v současnosti zahajuje doktorské studium věnované psychologické odolnosti lídrů v krizovém řízení. V našem rozhovoru Matěj odhaluje, jak ho vlastní neúspěch před třemi a půl lety katapultoval na cestu systematického sebekoučování, proč sport považuje za klíč k efektivnímu vedení a jak pomáhá druhým rozvinout jejich potenciál bez strachu z toho, že je někdo „přeroste“.
Můžete se našim čtenářům představit? Jaká byla vaše cesta k pozici manažera v korporátní firmě a co vás přivedlo k tak intenzivnímu zaměření na osobní rozvoj a vzdělávání?
Jsem člověk, který miluje osobní i profesní rozvoj a systematickou práci na sobě. Pravidelně sportuji, protože je pro mě důležité být fyzicky i psychicky fit, abych mohl podávat stoprocentní výkon. Pocházím z Třebíče, kde v současnosti bydlím, a musím na sebe prozradit, že jsem velký extrovert – velmi rád si povídám s lidmi, a to mi dodává energii, dobíjí mi to tzv. „baterky“.
Moje cesta manažera do korporátního světa byla poměrně jednoduchá. Můj táta celý život pracuje v energetice a já vnímal, že práce ve velké energetické firmě představuje určitou jistotu. Přihlásil jsem se do výběrového řízení na pozici projektového manažera a vyšlo to.
Co mě přivedlo k intenzivnímu osobnímu rozvoji a dalšímu vzdělávání? Vlastní selhání a neúspěch – alespoň jsem to v té době tak vnímal. Stalo se to zhruba před 3,5 lety. Hlásil jsem se tehdy na jednu pozici, do které jsem investoval obrovské úsilí a několik měsíců příprav, ale neuspěl jsem. Dnes jsem nesmírně rád, že to nevyšlo, protože bych nikdy nebyl tam, kde jsem teď.
Tehdy jsem se psychicky zhroutil, byl jsem naštvaný a protivný na všechny kolem. Navštívil jsem psychologa, se kterým jsem si povídal, a on mě nasměroval k první knize o osobním rozvoji – Napoleon Hill: Myšlením k bohatství. Tu knihu jsem nečetl, ale studoval. Současně jsem si řekl, že kompletně změním svůj život. Nastoupil jsem na postgraduální MBA na NEWTON University a začal pravidelně sportovat. Mnoho lidí se mi smálo, nechápali to. Osobní rozvoj bolí, protože vyžaduje úsilí, energii a čas. Každý člověk je originál a je naprosto v pořádku, že pro někoho je priorita něco jiného.
Tímto začala tzv. „Matějova cesta“ – proces změny, na kterém pracuji dodnes. Jak zpívá kapela Mňága a Žďorp: „I cesta může být cíl.“ A přesně tak to mám já. Práce na sobě je nikdy nekončící proces. Sokrates kdysi řekl: „Vím, že nic nevím,“ a já dodávám: a proto se učím.
Zmiňujete, že i když tisíckrát spadnete, zase se zvednete. Můžete se podělit o konkrétní situaci z vaší praxe, kdy vám právě tato odolnost pomohla dosáhnout cíle?
Nejsilnější situací pro mě byla ta, kterou jsem popsal v první otázce. Když má člověk pocit, že je na dně a musí se zvednout. Bolí to, stojí to spoustu sil, ale právě takto vzniká změna. Je naprosto v pořádku pustit své emoce – brečet nebo se smát. Jsme lidské bytosti a zažíváme situace, které vedou k prožitkům a emocím. Ano, i já brečím, když jsem smutný, a nestydím se za to.
Dále bych zmínil sport. Uvědomil jsem si, že když člověk pravidelně sportuje, lépe funguje jeho tělo i mozek. Začal jsem pravidelně chodit do posilovny. Na začátku to bolelo, neviděl jsem žádné výsledky, nechtělo se mi a neměl jsem to rád. Ve své hlavě jsem několikrát „spadl“. Říkal jsem si: Už dost, nepůjdu tam. Nicméně jsem od mentálního kouče Mariana Jelínka slyšel větu, která mi zůstala v hlavě: „Úspěšní lidé mají návyky.“ Kolikrát jsem to chtěl vzdát, ale tahle věta mi vždy znovu naskočila.
Dnes už 3,5 roku chodím pravidelně do posilovny minimálně čtyřikrát týdně. Člověk tam nemusí trávit hodiny. Z mého pohledu stačí hodina cvičení. Aspoň takto to mám nastavené já.
Dnes vnímám každý neúspěch nebo selhání jako možnost růstu a učení se něčemu novému. V knížce o T. Baťovi jsem kdysi četl: „Devět z deseti potenciálních zaměstnavatelů vás odmítne a ten desátý vás vezme.“ Není to krásný prostor pro růst? Zažití stresu na pohovorech, možnost využít komunikačních a vyjednávacích technik, seznámit se s novými lidmi, získat spoustu zajímavých informací?
Můj úhel pohledu je takový, že ten, kdo má informace a vzdělané lidi ve své firmě, bude vždy napřed před ostatními.
Jak jste přišel na spojení sportu a leadershipu? Jaké konkrétní principy ze sportu aplikujete ve své manažerské praxi?
Od malička jsem hrával fotbal za HFK Třebíč. Asi v 17 letech jsem s ním přestal a začal hrát florbal, který jsem hrál přibližně do svých 20 let. Poté jsem se sportem na dlouhou dobu přestal – škola, hudební kapela, holky apod. Však to znáte. Smích.
Když se člověk nehýbe, přibere a přesně to nastalo i u mě. To platí stejně spolehlivě jako zákon gravitace. A před 3,5 lety jsem se ke sportu znovu vrátil, protože ke mně prostě patří. Sport mě naučil disciplíně, vytrvalosti, pokoře a také tomu, jak prožívat úspěch i neúspěch. Všechny tyto aspekty platí i v manažerské praxi. A v ní jsem k nim ještě přidal odvahu, vášeň a spalující touhu. Veškeré limity jsou jen v naší hlavě.
Vaše heslo zní „Ten, kdo neriskuje, nikdy nevyhraje.“ Jak rozlišujete mezi promyšleným rizikem a hazardem?
Ten, kdo neriskuje, nikdy nevyhraje – myšleno nebát se jít jinou cestou, než kterou jdou všichni ostatní, a nebát se říct svůj názor a poté si za ním stát. Lidský mozek má rád jistotu. Lidé neradi dělají ve svých životech změny, protože jsou na něco zvyklí, a když najednou mozek dostane jiné instrukce, začnou nám naskakovat různé scénáře, proč tu „změnu“ neudělat.
V tomto považuji za velmi užitečné mít mentora, se kterým lze jednotlivé cesty a postupy probrat. Někdy nám stačí, aby nás někdo jen trochu popostrčil.
Definice rizika a hazardu jsou poměrně jasné. Teď to vztáhnu sám na sebe:
Riziko může být například to, když se vydám neznámou cestou a existuje možnost, že neuspěji nebo nedosáhnu toho, čeho chci. Nebo když s něčím nesouhlasím, vystoupím a řeknu svůj názor, i když mohu očekávat například od nadřízeného negativní zpětnou vazbu a potenciální problémy. Pro mě je důležitá autenticita. Vždy je lepší být originál než kopie. Mám respekt k druhým, ale zároveň očekávám respekt i vůči mně.
Hazard vnímám jako něco, co může způsobit opravdu velkou škodu. Proto je nezbytné, aby člověk měl v sobě tzv. „ruční brzdu“ a vždy věděl, že ji má a může ji použít.
Absolvoval jste tři postgraduální studijní programy zaměřeny na leadership, koučování a mentální trénink. Co vás motivovalo k tak rozsáhlému vzdělávání a jak tyto poznatky prakticky využíváte v každodenní práci?
Bude to znít bláznivě, ale vzdělávání a práce na sobě jsou mojí vášní. Ten, kdo má k něčemu vášeň, vždy dosáhne lepších výsledků než ten, kdo tuto vlastnost postrádá. Mnoho hokejistů se stalo úspěšnými a dosáhlo maxima toho, čeho lze v hokeji dosáhnout – získat Stanley Cup. Kdyby nemilovali to, co dělají, nikdy by ho nezískali. Mohu jmenovat například Pavla Francouze, bývalého českého hokejového brankáře. S Pavlem jsme byli na NEWTON University spolužáci.
U toho, co dělám, jsem si uvědomil, že k tomu mám vztah, pozitivní emoci a vášeň. Chtěl jsem využít svůj potenciál na maximum a řekl jsem si: možná se mi budou lidé smát („k čemu ti to bude, proč to děláš?“ apod.), ale jakmile přijde úspěch, budou se ptát: „Jak jsi to dokázal?“
Veškeré poznatky se dají využít v komunikaci a práci s lidmi. Kdekoliv, ať už v práci nebo doma. Existuje mnoho nástrojů a technik, se kterými lze pracovat. Uvedu pár příkladů: když je člověk ve stresu, využije dechové techniky; když potřebuje rychle usnout, použije metodu uvolňování svalů v oblasti obličeje; když je psychicky a fyzicky unavený, využije Silvovu metodu.
Vaše diplomová práce se věnuje sebekoučování a meditačním technikám pro reset myšlení. Můžete nám přiblížit, jak tyto techniky fungují a kdy je doporučujete využívat?
Některé techniky jsem popsal v předchozí otázce. Technik je opravdu spousta. Dají se využívat při práci s nechtěnými myšlenkami, když jste ve stresu, potřebujete se rychle zklidnit nebo ze sebe dostat vztek apod. Plánuji pořádat kurzy a velmi rád Vás i ostatní čtenáře na nich uvidím 😊
Řídil jste rozsáhlé investiční projekty v energetickém sektoru. Jak v tak náročném prostředí udržujete kulturu bezpečnosti a zároveň motivujete tým k vysokému výkonu?
Kultura bezpečnosti není nic jiného než to, jak se chovám, dodržuji pravidla, komunikuji a přistupuji ke své práci. Je to o osobní odpovědnosti každého z nás. V energetickém sektoru je nezbytné neustále lidem připomínat, že bezpečnost je na prvním místě. Na elektrický vodič si sáhnete jen jednou.
Jsem zastáncem toho, že slušnost a lidskost dokážou vyřešit mnoho problémů. Snažím se s lidmi vždy vycházet a být jim oporou. Samozřejmě existují situace, kdy člověk musí bouchnout do stolu. Lidé většinou nechtějí „Ferrari“ – chtějí pocit, že se o ně opravdu někdo zajímá. Obyčejná pochvala a uznání jejich práce dokážou udělat divy.
Vaše motto je „Já pro MY“ Můžete vysvětlit, jak tato filosofie funguje v praxi?
Začnu tím, že nejdůležitější pro nás jsme my sami. O tom mluví transakční analýza. Když já budu OK, mohu dělat druhé OK. Když já OK nebudu, nemohu dělat OK ani druhé. Motto „Já pro MY“ pro mě znamená, že jedinec roste proto, aby posílil ostatní (tým, celek…), a celek roste díky tomu, že podporuje jednotlivce.
Vezmu to do praxe. Představte si, že máte vedle sebe člověka, který chce růst a pracovat na sobě. Co udělá správný lídr? Podpoří ho, protože ví, že se mu to mnohonásobně vrátí. Když člověk cítí podporu, pracuje se mu mnohem lépe – a všechny jeho znalosti, zkušenosti a následně i dovednosti může firma využít.
Bohužel musím říct, že v ČR je stále mnoho lidí, kteří se bojí, že je někdo „přeroste“, a proto druhé nepodporují, nebo dokonce zakazují, aby na sobě pracovali. Popravdě takoví lidé pro mě nejsou lídři ani manažeři. Jsou to egoisté, často i psychopati.
Jak se podle vás změnily požadavky na moderní lídry v posledních letech? Jaké kompetence jsou dnes klíčové?
Můj úhel pohledu je takový, že v ČR je málo lídrů. Dnešní lídr musí fungovat jako partner a kouč pro druhé. A hlavně být slušný a lidský. Kdysi jsem zaslechl rozhovor dvou lidí: „Já jsem na palubě a ty jsi v podpalubí.“ To je něco strašného. Respekt a úcta žádná. A přesně takoví lidé by nikdy neměli pracovat s druhými.
Doba je dnes velmi turbulentní. Proto jsem zastáncem toho, že lídr by se měl vzdělávat neustále. Pokud chce lídr v dnešní době uspět, je nezbytné na sobě kontinuálně pracovat. Mezi klíčové kompetence považuji schopnost pracovat v nejistotě a ve změnách, rozvíjet emoční inteligenci, posilovat psychickou odolnost, dávat prostor a příležitosti k rozvoji druhým lidem, umět relaxovat a rozvíjet své digitální kompetence – včetně využívání AI.
Zde bych chtěl doplnit, že umělou inteligenci vnímám tak, že je to dobrý sluha, ale zlý pán.
Začínáte doktorské studium zaměřené na psychologickou odolnost lídrů v krizovém řízení. Co vás k tomuto tématu přivedlo a jaké výzkumné otázky plánujete zkoumat?
Mé téma doktorské práce zní: Rozvoj psychologické odolnosti lídrů – efektivita vzdělávacích programů v krizovém managementu. Téma reflektuje narůstající potřebu posilovat schopnosti lídrů zvládat složité, nepředvídatelné a stresově náročné situace. Krize, jako jsou pandemie, ekonomické otřesy nebo bezpečnostní hrozby, zvýrazňují důležitost psychické odolnosti jako klíčové dovednosti ovlivňující schopnost vést s rozvahou, rozhodovat s jistotou a komunikovat s porozuměním. Ačkoliv programy zaměřené na rozvoj této kompetence rychle přibývají, jejich účinnost zatím není dostatečně ověřena ani vědecky podložena. Doktorské studium zaměřené na toto téma proto přináší cenný přínos jak pro praxi, tak pro odbornou teorii, a pomáhá vytvářet doporučení pro vzdělávací a rozvojové programy pro lídry působící v krizových podmínkách.
Toto téma mi bylo blízké, protože, jak jsem psal již několikrát vzdělávání je mojí vášní a rád pomáhám druhým lidem.
Výzkumné otázky jsou:
- Jaké tréninkové programy jsou nejúčinnější pro rozvoj psychologické odolnosti lídrů v krizovém managementu?
- Jaké psychologické faktory ovlivňují efektivitu tréninkových programů pro lídry v krizových situacích?
- Jaké metody a techniky se v těchto programech využívají a s jakým výsledkem?
- Jak se mění úroveň psychické odolnosti lídrů po absolvování specifických tréninkových programů? Existují rozdíly v účinnosti tréninkových programů mezi různými sektory (např. veřejná správa, podnikání, zdravotnictví)?
- Jak lídři subjektivně hodnotí přínos těchto programů pro jejich schopnost zvládat krizové situace?
Cílem je vytvořit ucelený soubor metod a na jeho základě sestavit výcvikový program. Tento program bude následně ověřen z hlediska své účinnosti a na základě výsledků výzkumu bude dále upraven a optimalizován tak, aby byla jeho efektivita co nejvyšší. Bude zde kladen důraz na to, jak s co nejmenším úsilím navýším u lídrů psychologickou odolnost (resilience).
Jakým způsobem pomáháte lidem, aby se poučili ze selhání a posunuli se dál?
Když člověk mluví s druhým, je důležité mezi sebou vytvořit důvěru. Poučil jsem se z vlastní chyby, že „nikdy nedávejte druhému radu, pokud o ni nepožádá“. Člověk si ideálně musí sám přijít na to, co má udělat. Já ho mohu nasměrovat.
Lidé mají rádi příběhy. Osvědčily se mi reálné příběhy lidí, kteří několikrát selhali a až poté dosáhli velkých úspěchů. Podle mého názoru to úzce souvisí s prací na sobě a vzděláváním. Člověk, který na sobě pracuje, pochopí, že selhání je skvělé a že jich chce mít v životě co nejvíce, protože právě to ho posune dál.
Věříte, že mindset lze změnit. Co byste poradil manažerům nebo podnikatelům, kteří chtějí začít pracovat na svém osobním rozvoji, ale nevědí, kde začít? Jaké první kroky by měli podniknout?
Promluvit si s někým, kdo se tomuto tématu věnuje. Dále si přečíst nebo přehrát některou knížku o osobním rozvoji. Knihy stojí pár korun, a přitom některé mají hodnotu zlata. Najít si na to čas a opravdu přemýšlet nad tím, co člověk čte. Kniha může mít například takový efekt, že si dotyčný řekne: „Půjdu na nějaký vzdělávací kurz, který mě posune, chci se dozvědět něco dalšího.“
Nebo se rovnou může přihlásit do některého kurzu či postgraduálního programu. Já doporučuji postgraduální programy na NEWTON University, kde jsem i hrdým Ambasadorem.
Pokud byste mohl předat našim čtenářům jednu hlavní myšlenku nebo radu, která vás v životě a kariéře nejvíce posunula vpřed, jaká by to byla?
Vždycky věřte sami v sebe a nikdy se nenechte druhými odradit od svých snů a cílů. Cesta bolí a je trnitá, ale právě to vás ve výsledku zocelí a stanete se lepším člověkem, než jste dnes.
